Životní osudy našeho nejúspěšnějšího zpěváka všech dob neprobíhaly ani zdaleka tak přímočaře, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokusme se nyní z druhotných pramenů, a od svědků zjistit, s kým máme co do činění. Nebude to snadné. Záznamy StB jsou pouze kusé a často vytržené z kontextu. Je to dané patrně i tím, že onen “zlatý hlas z Prahy“, na rozdíl od mnoha našich dalších umělců, s komunistickou StB nikdy nespolupracoval.
Zpěvák se narodil 14. 7. 1939 v Plzni v pilné dělnické rodině, ale “proletářský původ“ na něho nějak nezapůsobil. Ještě jako nezletilý se pokusil uprchnout na kapitalistický Západ. Se svým spolužákem Oldou Bukovanským vypracovali emigrační plán pod krycím jménem “Cesta na Sever“. Blízko hraničního přechodu Cínovec hodlali proniknout do bývalé NDR a odtud dále do Západního Berlína. Poslední úsek ve směru na Cínovec- Zinnwald se snažili překonat plížením, ale byli u toho zadrženy orgány SNB. Jak daná aféra nakonec skončila, nelze z dostupných zdrojů zjistit.
Budoucí "zlatý slavík“ nehodlal jít ve šlépějích svého proletářského otce a rozhodl se stát se malířem. Přihlásil se na UMPRUM a při příjímacích zkoužkách propadl. Kandidáti dostali za úkol namalovat starou, odřenou botu, se žraločím jazykem a s přetrženými tkaničkami v dírkách. Ohavná předloha boty byla vystavena na stole. Viděl jsem archivovanou kresbu oné předlohy. Podle mého názoru to byla vynikající práce. Proto se domnívám, že Gottův umělecký nezdar nespočíval na jeho výkonu, nýbrž patrně zde hrál svou základní roli předchozí průšvih - pokus o ilegální emigraci. Nedalo se nic dělat. Kandidát na UMPRUM se musel vyučit elektrikářem.
Coby zaměstnanec ČKD Praha se roku 1959 odborný elektrikář rozhodl, že se přihlásí na hudební konzervatoř. Na to musel mít ovšem povolení zaměstnavatele. Vyplnil přihlášku a dostavil se do kanceláře podnikového kádrováka. Další průšvih! Kádrovák se na něho osopil: „Soudruhu, počítej s tím, že se odtud nedostaneš. Stát dává do vašeho vyučení miliony, a ty mu to vracíš tím, že se chceš živit kokrháním do mikrofonu...“ Zdrcený žadatel se odpotácel k podnikovému lékaři MUDr. Zdeňkovi Dytrychovi. V jeho osobě nanalézal pouze zdravotní podporu (Dytrych byl psychiatr a Gott trpěl silnými depresemi), nýbrž i kolegiálního kamaráda. Lékař totiž hrál výborně na saxofon. Na základě dobrozdání podnikového doktora se podařilo budoucímu „zlatému slavíkovi“ dostat se z ČKD Praha. Co v posudku stálo, je dodnes tajemstvím. V každém případě dne 11. 8. 1971 vypověděl MUDr. Dytrych v kuloárech pražské StB, že Gott trpěl „sexuální úchylkou“. O jakou „sexuální úchylku“ se však jedná, dokumentace StB neuvádí.
Karel Gott o sobě prohlásil, že jeho postelemi prošly stovky žen různých národností. V bývalé SSSR mu to ale nějak nevyšlo. Ve své útle knížce „Říkám to písní“ (Praha 1968) o průšvihu píše: “První zralou ženu, na níž jsem udělal svým vystoupením velký dojem, jsem poznal v Leningradě. Přišla za mnou po koncertě a jednoduše mi oznámila, že se ode mne nehne, dokud s ní neodejdu. Řekla to stručně a naprosto rezolutně... Zanedlouho jsem se ocitl v malém, leč vkusně zařízeném bytě. Zábava byla v nejlepším proudu, když jsem si pojednou všiml zarámované fotografie na zdi. Smál se na ní ze široka ramenatý, svalnatý námořník. Byl velice podobný silákovi, kterého jsem kdysi jako kluk viděl v Plzni v cirku, jak složil medvěda. Nanápadně jsem se zeptal, kdo je ten matrós na obrázku a ona mi oklikou odpověděla, že manžel. Zaskočilo mi v krku a v tu ránu jsem vystřízlivěl. V několika příštích vteřinách jsem vypadl před jejíma nechápajícíma očima do mrazivé ulice...“
Zdá se, že “zlatý hlas z Prahy“ měl v Čechách více štěstí. Karel Gott má prokazatelně dvě nemanželské dcery - Dominiku (1973) a Lucii (1987). Dále má dvě dcery manželské - Charlotte (2006) a Nelly (2008). Kolik má jinak nemanželských dětí v širém světě, nelze z dostupných pramenů zjistit.
