Být v dnešní době upírem není jenom tak. Dvaatřicetiletá královéhradecká autorka upíří romance Dvě zrcadla Karolina Limrová o tom ví svoje. Suverénně nás provází dvěma třemi stoletími na americkém Středozápadě a v zapeklitých dilematech příběhu o vztahu mezi upírem a lidskou dívkou Kate.
Můžeme s úspěchem pochybovat o tom, zda má vůbec autorka ponětí o lásce, když si vybrala tolik perfidní námět; ale lze se i pobavit: upír, aby své krásce neublížil, se přeorientoval na zvířata; v noci vycucává srny a přes den whisky, nechodí na slunci, ale jenom ve stínu, nejí lidskou stravu a nemá představu o kulinářství, nevyměšuje, a neví tudíž, co je hygiena, má černou krev (švarcblut, jak by řekl vampyrolog z Karpat) a stříbrné oční duhovky, jedná se tudíž o značně ubohý zjev. Když jej autorka zná tolik důvěrně, není snad z její přízně? Bylo by to zábavné!
Když Bram Stoker psal svého Draculu, sotva tušil, jak pozdvihne román i horor. K dnešnímu dni vzniklo již 217 drákulovských variací – povídek, románů, her a filmů. Ale vraťme se k upíří harlekýnce Karoliny Limrové, kterou letos vydalo prestižní a o českou literaturu pečující vydavatelství Host: trochu mi uniká její smysl. Jedná se o krvas z lékařského prostředí? Anebo o psychodrama s prvky totální paralýzy? Takové nehorázné vzdalování se skutečnosti působí jako balzám pro nenáročné. Škoda, za ústup z uměleckých pozic se vždycky platí...
Vymalované srdce zdobí obálku sbírky básní Postkomunismus: záškrt autora Tomáše Weisse, který si svazeček sám vydal ve vlastním malém nakladatelství Za tratí. O srdci, silném svalu, možno směle říci, že tvoří středobod lidského jednání a točnu vesmíru Poesie. Básně Tomáše Weisse jsou afektovanými glosami současnosti a vyznačují se přímým, nekompromisním pojmenováváním společenských jevů. Slovní materie zušlechťovaná v básni získává trvalost, v nových či obnovených vztazích se stává uměleckým tvarem, reflexí každodenní skutečnosti toužící k trvalosti vyjádření. Určitá sloganovitá úsečnost Weissových veršů není na škodu (jak naznačuje vážený kritik Jan Štolba), spíše vyjadřuje ducha doby. Verše Stát zase machruje na cikána/ Výzva k nástupu výkonu trestu/ A more nastoupí, co jiného (báseň Už si ji nese z pošty) anebo Uniknout dnes ze spárů důchodců/ Jejich organizované skupiny terorizují města (báseň Není to lehké) naznačují, že se čtenář Weissových básní nebude nudit.
