Zülfü Livaneli je doma v Turecku jednou z nejpopulárnějších osobností veřejné scény – ať už pro svoje politické angažmá, svoji hudbu, své romány nebo své filmy. Knihy tohoto renesančního člověka vyšly v třiceti jazycích světa a i v češtině jednu máme – román Štěstí. Muž, který před třinácti lety přilákal v Ankaře na svůj koncert přes půl milionu diváků, vystoupí 17. dubna s trojicí hudebníků na Nové scéně pražského Národního divadla, v rámci 21. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha (www.pwf.cz). Diskutovat na téma „Řekové byli povrchní – ze samé hlubokomyslnosti“ Livaneliho uslyšíme 18. dubna od 16 hodin opět v Národním, od 20 hodin pak tamtéž bude číst z jednoho ze svých románů.
Pane Livaneli, co si jakožto vyslanec dobré vůle UNESCO, někdejší politik a příslušník národa hraničícího se Sýrií myslíte o aktuálních protestech proti režimu Bašára Asada? A jaký je vlastně přístup Turecka k bojům v Libyi, Tunisku, Egyptě nebo Jemenu?
Naše vztahy s arabskými zeměmi jsou velice komplikované. Tak zaprvé, Turci nejsou Arabové – mají středoasijský, polyteistický původ, ovlivněný Byzancí a Balkánem. Všechny země, které zmiňujete, byly po staletí pod otomanskou, tureckou nadvládou. Až do pádu Osmanské říše na počátku 20. století byla tato území řízena z Istanbulu. Ačkoli sdílíme něco z historie a náboženství, Turecko nemá s arabskými státy mnoho společného. Turci nemluví arabsky, nenavštěvují zmíněné státy... Aktuální vývoj v našem regionu zavinilo to, že v politickém systému hraje roli náboženská ideologie – islám. Nelze tu mluvit o žádné demokracii.
Oficiálně je však náboženstvím 99,8 % Turků také islám.
Ano, ale společnost v Turecké republice je sekularizovaná. Islám je sice součástí každodenního života, ale nikoli politického systému. Myslím, že tenhle princip činí z Turecka jedinou demokracii v celém islámském světě.
Hodně se diskutuje o vstupu Turecka do Evropské unie, turecká veřejnost je však poměrně euroskeptická. Vy ne – v jednom rozhovoru jste zmínil, že „Evropská unie se k Turecku zachovala nefér. Nějakou dobu dávala našemu národu příliš velkou naději, po čemž následovalo obrovské zklamání. Byl to značně jednostranný milostný vztah...“. Patří však Turecko do EU, nejen vzhledem k zeměpisné poloze, ale i ke svým pro evropské země netypickým vnitrostátním problémům?
Ano, máme v Turecku velkou krizi identity. Patříme do Středozemí, na Blízký východ, do východní Evropy, na Kavkaz, k Černému moři... Jsme multikulturní zemí. Uvědomuji si tu spoustu problémů s lidskými a zejména ženskými právy, nacionalismem a zvyšující se ohrožení svobody slova, myslím si však, že zastřešení Evropskou unií tyto problémy vyřeší. Je pravda, že někteří z vysokých představitelů Evropské unie vytvářeli falešné naděje v náš brzký vstup do Unie. I přes to bolestné zklamání ale většina Turků stále podporuje možnost našeho začlenění do EU.
Ve vašem románu Štěstí, který před třemi lety vydalo česky nakladatelství Dar Ibn Rushd, vystupuje postava mladé ženy znásilněné vlastním strýcem, samozvaným svatým, která je posléze odsouzena k smrti, neboť je nečistá. Tohle se u vás vážně ještě dnes může stát?
Bohužel, vraždy ze cti stále nejsou minulostí. Hlavně na jihovýchodě Turecka, v nejméně rozvinuté části naší země, která je stále ještě feudální a nezdravě patriarchální. Každoročně přijde v celém islámském světě kvůli zabitím ze cti o život na pět tisíc mladých žen...
Byl jste po jedno volební období členem tureckého parlamentu. Co vám politika dala a co vám vzala?
Nechtěl jsem se stranické politiky v Turecku vůbec účastnit, ale moje publikum, příznivci a následovníci mě požádali a vlastně donutili, abych byl jejich hlasem v národním sněmu. Tak jsem se stal zástupcem Istanbulu – ale parlament mě hrozně zklamal. Logika politického systému je úplně jiná než toho uměleckého.
Pokud se nepletu, vy jste nakonec z Republikánské lidové strany vystoupil. Proč?
Protože sociálnědemokratická strana, za niž jsem byl zvolen, se změnila na nacionalistickou a protiunijní, neliberální. To bylo proti mému přesvědčení, musel jsem ven.
Během převratu v roce 1971 vás na tři měsíce zavřeli do vojenského vězení. To kvůli psaní?
Kvůli psaní, mým myšlenkám a mým přátelům.
Žil jste léta ve švédském, francouzském a řeckém exilu. Proč jste se před sedmadvaceti lety nakonec vrátil do Turecka? A zacházeli s vámi za pobytu v cizině jako s „tureckým imigrantem“?
Vrátil jsem se, protože v Turecku jsou kořeny mé existence a mého umění. V Evropě jsem měl štěstí, protože jsem se tu jako umělec dobře uživil, a taky jsem se spřátelil s lidmi z celého světa. Ano, ohledně Turecka a tureckých migrantů panují jisté předsudky, ale mě se to tenkrát nijak nedotýkalo.
Skládáte hudbu, zpíváte, režírujete filmy, píšete, jste politicky aktivní. Dají se tyhle vaše zájmy shrnout pod jedno slovo, jednu ideu?
Kdybych měl svoji práci na těchhle rozličných polích zastřešit jediným slovem, pak to slovo zní humanismus.
Celý program Pražského festivalu spisovatelů vizte zde.
