Dagmar Pecková

Dagmar Pecková Zdroj: Roman Čejka/MF DNES/Profimedia.cz

Lidi, neseďte tu jako Pecková!

Padesátiny oslavila koncertem v Chrudimi  (narodila se v nedalekých Medlešicích)  žena, jejíž příběh ilustruje neschopnost téhle země bez závisti  (a bez cizího upozornění)  identifikovat svou stoupající hvězdu. A mám samozřejmě na mysli delší dobu než jednu opilou noc pod státní vlajkou probdělou uctíváním bohů a poskakováním, protože kdo neskáče ….

 

Příběh Dagmar Peckové není nijak výjimečný. Magdalena Kožená to musela vzít přes Vídeň a Martina Janková čekala jedenáct let jako hvězda curyšské opery, než si jí všiml festival Pražské jaro.

 

Vzpomínám si, jak jsme spolu s Dagmar v roce 2005 seděli ve foyeru drážďanské státní opery. Měla před očekávanou premiérou Straussovy opery Salome, ale nikdo kolem nás nechodil v národních dresech, žádné autogramy a na kanál ARTE, který tuhle událost německy mluvícího operního světa přenášel v přímém přenosu, se v Česku díval asi jenom málokdo.

 

 

A Dagmar vzpomínala na šibřinky, k nimž ji dirigent a národní umělec Zdeněk Košler poslal, když přišla na konkurs do Národního divadla. Znamenalo to přibouchnutí dveří a doporučení, ať se vrátí k lehčímu žánru v karlínském divadle, kde byla v angažmá. Jiný by klekl na kolena a už nevstal, Dagmar to vyřešila po svém, nekompromisně. Než by se utopila v alkoholu v karlínských barech, sebrala se a odešla přes Drážďany, Berlín, Stuttgart a další operní domy do první ligy evropské opery.

 

Národní divadlo si na ni vzpomnělo až po deseti letech, když ji v roce 1999 — už jako slavnou — angažovalo jako nezapomenutelnou Carmen. V této souvislosti nikdy nezapomenu například na pasáž „o vlastenectví“, kterou jsme spolu o šest let později vedli v kavárně na Neumarktu u kostela Fraunkirche, jenž byl srovnán se zemí při ničivém náletu v únoru 1945 a který Němci znovu složili doslova kámen po kameni: „V Česku zpívám za čtvrtinu honoráře co venku, ale když se to dozvědí zahraniční provozovatelé a můj agent, mám nepříjemnost. Proč by oni měli platit v tom případě víc?“ „Aspoň že si můžete připadat jako vlastenka,“ snažil jsem se ji tehdy utěšit. „Ano,“ odpověděla, „ovšem jen do té chvíle, kdy se dozvíte, že paní Bílá zpívá na playback za čtyřikrát víc než vy — vlastenka. To pak něco hapruje.“

 

 

Dagmar je důkazem toho, že se člověk nesmí nechat prvním neúspěchem odradit, což je pro ty, co to zkoušejí po ní, stejně silné poselství jako její nahrávky. Takže pokud máte svůj sen a zároveň pocit, že na vás doma neslyší, neseďte tu jako Pecková. Taky vypadněte ven a zkuste to jinde.

 

Všechno nejlepší, Dagmar.

 

S úctou

Milan Tesař