Řeč je o slovenském umělci Romanu Ondákovi. Tohle jméno zná málokdo. Jeho nápady však několikrát obletěly svět. Je to jeden z těch lidí, kteří neprodávají jen své jméno, ale opravdové, zrealizované nápady – umění.
To je to kouzlo, které Ondák má. Jeho další díla, kdy kupříkladu na Benátském bienále vytvořil lesopark mezi výstavními pavilóny se zelení, křovím, stromy a cestou, který pak přesunul ve věrné replice do interiéru, přitahovala nevšední pozornost návštěvníků. „Pracuji s prostředím pavilónu, ve kterém umělec reprezentuje svou zemi. Z mého pohledu však národní pavilóny ztrácejí smysl, protože jsou zúžené pouze na moment té reprezentace,“ zní oficiální vyjádření slovenského výtvarníka. „V našem případě je to specifické v tom, že Československo už neexistuje. Jenže náš pavilón toto povědomí měl stále. A tím, že prostředí, které obklopuje budovu, v totožné podobě pokračuje dovnitř a zase rovnou ven, zdá se, jako by byl pavilón ,vymazaný’. A právě naši zdvojenou identitu jsem chtěl vyřešit tím, že jsem potlačil samotnou stavbu.“ „Je to hra s tím, jak dnes vnímat umění,“ popisuje svůj záměr Ondák.
Jeho další slavný počin byl, když nechal všechny návštěvníky galerie změřit a zakreslit jejich míry na bílou zeď, což se stalo nejnavštěvovanější expozicí s největším počtem autorů. Vedle instalací a performancí využívá Ondák ve své tvorbě různorodých výtvarných forem, jako je kresba, videoart i fotografie.
