Herečka Tereza Brodská poskytla Reflexu velký rozhovor, který si můžete přečíst od čtvrtka v tištěném vydání. Hovoří v něm o sebevraždě svého otce herce Vlastimila Brodského, ale i o tom, zda kouřila marihuanu a jak se dívá na někdy velmi afektované chování svých kolegů. V části rozhovoru odpovídá i na otázky, které pramení z božího desatera. Podívejte se, jak na některé body desatera odpověděla.
Čtvrté přikázání zní: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ S rodiči jste mívala poměrně komplikovaný vztah, ctila jste je ale vždy?
V pubertě ne. Bylo to dané tou příšernou věcí, která se nazývá puberta. Byl to generační vzdor. Nikdy to nebylo úplně osobní. Když jsem na sobě cítila křivdy a cítila jsem se ukřivděná, tak jsem vždy nějak dokázala toho druhého člověka sama před sebou omluvit. Nebrala jsem některé věci jako nespravedlnost, ale že vyplynuly z konkrétní situace. Mne nikdy neděsila nespravedlnost, ale bezmoc ano.
Páté přikázání je „nezabiješ“. Existuje okamžik, chvíle, kdybyste kvůli něčemu sáhla jinému člověku na život? Dám příklad – někdo ohrožuje na životě vašeho syna. Sáhla byste v ten moment k nejkrajnější variantě?
Vidím to taky tak. Ale pozor, spekulovat o tom vůbec nechci. Nechci o tom přemýšlet. Můžeme si tady u stolu říci cokoli, jak bychom se v extrémní situaci zachovali, je však otázkou, jak by to pak vypadalo ve skutečnosti. Důležité u toho je, že byste to možná udělal v obraně. Jenže kdyby se stalo něco opravdu něco hrozného lidem, které milujete, a vy byste byl s tím, co ublížil, konfrontován až potom, tak jak byste postupoval? V první chvíli jednáte pudově a instinktivně. Pak byste jednal promyšleně. A to je něco zcela jiného. Vy byste někoho zabil promyšleně?
Spíše ne.
Já také spíše ne, ale mohu také odpovědět, že nevím. Strašlivě totiž spekulujeme. Nelze na to takto jednoduše odpovídat, když jsme nebyli konfrontováni s podobnou situací.
Šesté přikázání: „Nesesmilníš“.
Dělejme všechno pro to, aby se tak nestalo. To je moje odpověď.
Sedmé přikázání: „Nepokradeš“. Proč u nás převládá tak silný pocit, že tolik lidí si v Česku počíná nečestně, že krade? Není to jen domněnka?
Někdy podobnou situaci navozují přece média. Vy novináři. A média mají absolutní moc. Ale myslím si, že situace u nás, pokud jde o krádeže a podobné činy, není v tomto směru dobrá. Krade se, kradlo se a krást se bude všude. Bohužel. Není to ale o tolik víc než v minulých letech a v jiných zemích. Samozřejmě jsou i země, třeba skandinávské, kde mají lidé jinou kulturu, kde více věří a tam se krade méně. Podívejme se však do historie, český národ je vykolejený už dávno.
