Karel Schwarzenberg a Pavel Tigrid.

Karel Schwarzenberg a Pavel Tigrid. Zdroj: Oldřich Škácha

Slovenský spisovatel Dominik Tatarka, prozaik, esejista a překladatel z angličtiny Zdeněk Urbánek a herec a dramatik Pavel Landovský. Při čtení v hradčanském bytě Pavla Kohouta; 70. léta.
Pražské jaro na Václavském náměstí. V popředí s fotoaparátem Josef Koudelka, jehož snímky z příjezdu „spřátelených vojsk“ obletěly svět.
Milan Horáček (poslanec Bundestagu za Zelené), arciopat Anastáz Opasek a básník Zdeněk Rotrekl. Prvnímu jmenovanému osud přiřkl emigraci, druhému trest doživotí, literát pak inkasoval trest smrti. Naštěstí nebyl nikdy vykonán…
PF 1977, Jelena Mašínová a její muž Pavel Kohout a jejich jezevčík ve vaně. Rudé právo později tento snímek (zabavený při bytové prohlídce) otisklo s popiskem: Kdo se koupe v šampaňském?
Odvážné PF 1976 – protirežimní manželé Kohoutovi tentokrát stojí v jedné lajně s režimem. Na Hradě se stráží.
7
Fotogalerie

Prohlédněte si legendární fotografie Oldřicha Škáchy

Oldřich Škácha (68) znal a fotil každého, kdo se pohyboval v disentu. Je už dlouhou dobu dvorním fotografem Václava Havla, kterého poznal v roce 1968 a po revoluci s ním zcestoval svět. Pavel Kohout Škáchu před víc než čtyřiceti lety varoval: „Buď si foť svý srandičky, nebo foť nás – ale budeš mít průsery.“ A měl je!

 

Původní rozhovor s Oldřichem Škáchou najdete v Reflexu č. 37. Zde vám nabízíme několik jeho „historek z fotografování“ a galerii fotografií.

 

Fotografie Oldřicha ŠkáchyFotografie Oldřicha Škáchy|Stanislav Krupař

 

Fotoreportér Světa sovětů Oldřich Škácha o stavu části SSSR v roce 1965:

S jednou redaktorkou jsme z Ukrajiny, obilnice Evropy, odkud Němci v té době vozili i ornici, dostali za úkol pořídit reportáž o tom, jak je to tam úžasné. Přijeli jsme do Kolchozu československo-sovětského přátelství a oni, že mají obrovské výnosy. Vidíme jeden klas, po půl metru další… Novinářka byla oddaná žena, která věřila, že Sovětský svaz je náš vzor, takže se snažila vidět to jejich očima: „Cože, vy máte výnos dvacet metráků z hektaru? Snad dvě stě, ne?“ A soudruh předseda na to: „Ne, všichni lidi jsou na celinách, takže to není nic moc. Ale naše slepice mají velké snůšky – třicet vajec týdně!“ Novinářka zděšeně: „Snad tři sta?!“ A předseda: „Ne, oni nám to rozkrádají.“ Ženská sklopila oči, ale do reportáže pak napsala ty o řád vyšší údaje.

 

O kratičké emigraci do Francie po Pražském jaru – s přítelkyní Štěpánkou Řehákovou chvilku studovali v Paříži…

Štěpánka byla zrovna s matkou někde ve Švýcarsku, když sem vlítli Rusové. Asi třetí den okupace se pak objevil Štěpánčin současný manžel Karel Dirka: „Ty máš, Oldo, známé na rakouském vyslanectví, pojďme tam pro víza.“ Předběhl jsem drze tu frontu lidí, dostal štempl a hned druhý den jsme sedli do fiátka a jeli jsme. Přes Vídeň a Salcburk přijeli do Saarbrückenu, kde na nás čekal Horst Fetter a nabídl mi práci v místní televizi. Jenže Štěpánčin strýc byl profesorem na Sorbonně a ona si tam chtěla udělat doktorát z arabistiky. Odjeli jsme tedy do Paříže. Chvilku jsem bydlel v Boloňském lesíku ve vile u Miloše Formana, byla tam už jen Věra Křesadlová s malými Máťou a Péťou. Tehdy v Paříži žili Pavel Juráček, Prokop Voskovec i Petr Král, přesto jsem myslel jen na návrat. Když jednou jelo auto z produkce nějaké francouzské filmové hvězdy do Prahy, sedli jsme do něj se Štěpánkou, která mě za to proklínala, a vrátili se. Měl jsem doma přátele, rodiče, jazyk jsem neuměl... A po příjezdu mi sebrali pas a bylo po ptákách. Najednou moje fotky nikdo netiskl.

 

O tom, jak se Václav Havel po nástupu na post prezidenta svým někdejším přátelům vzdálil:

Třeba s Kohoutem si byli prakticky nejblíž, ale po revoluci se kamarádství přetrhlo. Václav Pavlovi nabídl ministerstvo kultury, ale ten mu na to řekl: „To chceš od začátku dosadit do vlády bývalého komunistu? Chceš mít před Hradem davy demonstrantů?“ Tak z toho sešlo a byla to škoda.

 

O chaosu na Hradě počátkem devadesátých let:

Organizačně schopný byl třeba bývalý komunista Marián Čalfa, který byl předtím ve vládě. Kancléřem byl Josef Lžičař, další velmi sporná figura. Mimochodem, v protokolu pod Aloisem Drhlíkem, prvním profíkem, který tam přišel, tehdy dělala i moje dlouholetá přítelkyně Marjánka Fantyšová, bývalá letuška, která uměla anglicky a německy a která mi dodnes archivuje fotky. Na Hradě byl v úplných začátcích totální chaos – vždyť my netrefili z místnosti do místnosti, hledali jsme, kde který sál vlastně je. I Margaret Thatcherovou nechali ve zmatku čekat v Matyášově bráně a Havel ji přivítal se zpožděním…

 

O potenciálním úspěchu Havlova filmu Odcházení:

Odcházení není hra tak zaumná jako Vernisáž nebo Audience, které znám ještě z Hrádečku z provedení Andreje Kroba. Je to hra velmi jasná, prostě Havlova prožitá zkušenost – bezcharakterní kariéristi, co vám lezli do zadku, vás jako první zavrhnou, když ztratíte své postavení… Není to jen příběh o prezidentování a kancléřství, má obecnou platnost. Film bude dobrý už jen proto, že má skvělé herecké obsazení, výjimečného kameramana Jana Malíře, skvělého střihače Jirku Brožka, produkčního Jardu Boučka a obětavého asistenta režie Jirku Kačírka. Věřím, že venku, na Západě, bude mít úspěch. Ale tady? Lidi tu dneska strašně rychle zapomínají historii a pro všechny nabídky slev někde v Kauflandu vůbec nestíhají přemýšlet. Což by mohlo při sledování Odcházení dost překážet.

 

O nejnovější výstavě Škáchových fotek s názvem Česká bohéma – od počátku září v pražské kavárně Krásný ztráty:

Bude to dvacet dvojportrétů – spisovatelé, filmaři, politici, duchovní… Bok po boku si budou stát Ota Šik a ministr zahraničí Hájek, Kriegel a Pecka, Jan Kačer s Pavlem Landovským, Špidlík s Opaskem, Heyrovský s Karfíkem, Gruša s Arthurem Millerem, Adriena Šimotová, Lenka Reinerová… A velký, třímetrový podepsaný portrét Václava Havla se bude 29. září dražit pro Nadaci Vize 97. Licitátorem by měl být Ladislav Špaček, takže snad vydražíme ještě pár dalších.