Právě když jsem dumala o tom, čemu věnovat svůj čtvrteční článek, zastihla mě zpráva o smrti producenta, novináře a kamaráda Pavla Melounka. Jak ráda bych psala o něčem jiném.
Pavel si včera v hospodě objednal pivo, pak to s ním seklo a bylo po něm. Není to špatná smrt, ale přišla zatraceně brzy. Pavlovi bylo padesát tři let. Už nikdy si spolu nedáme panáka, už nikdy nepůjdeme v Berlíně na tatarák do oblíbené hospody Ranke II, už nikdy neřekne svou neopakovatelně shovívavou dikcí: „Ale Darinko, no tak…“ (to když jsem se nepřiměřeně rozčilovala nad nějakým blbým filmem). Koneckonců to byl on, kdo mě nasměroval do Reflexu.
S Pavlem jsem se blíž seznámila v době, kdy debutoval jako režisér povídkou z filmu Začátek světa. Film se mi vůbec nelíbil, napsala jsem to a Pavel se ozval. Dlouho na mě do telefonu křičel, ne kvůli recenzi, ale kvůli nepřesné formulaci o podílu ČT na filmu. Křičeli jsme na sebe dost dlouho a dost drsně, pak jsme šli do hospody, a od té doby ještě mnohokrát.
Navzdory předčasnému odchodu toho Pavel stihl docela hodně, výraznou stopu zanechal v osmdesátých letech v kulturní rubrice Zemědělských novin, pár let dělal zástupce šéfredaktora ve Scéně a tři roky vedl kulturu v Reflexu. Stihl napsat několik knih o filmu: Horečky všedního dne, Proč se hraní kdekdo klaní, Biják: Intimní osvětlení českého filmu nebo Čeští filmaři, něžní barbaři.
Když pak přešel pracovně na „druhý břeh“, dělal dramaturga Febiofestu, pracoval pro karlovarský filmový festival a působil jako programový šéf zlínského festivalu. Od roku 1995 začal produkovat filmy. Producentský čuch nejvíc prokázal, když vsadil na film Snowborďáci. Na kontě má i tituly Mrtvej brouk, Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský, Početí mého mladšího bratra nebo Anglické jahody. V listopadu bude mít premiéru jeho poslední film-pohrobek Piko o začátcích pervitinu u nás.
V názorech na Pavlovu producentskou tvorbu jsme se často neshodli, přesto jsme se o tom dokázali vždycky bavit. Měl totiž v sobě – krom klasické mužské ješitnosti – i značnou velkorysost. Díky němu jsem pochopila, že kvalita člověka nemusí být nutně podmíněna kvalitou jeho práce. Přesto jsem si toho, co dělal, vážila, Pavel měl film vždycky rád a jeho přístup k němu nebyl záludný.
Bude mi chybět a vím, že rozhodně nebudu sama. Pavel byl kumpán, jakých už dnes moc není.
