Dorota Masłowská se dá z Polska dobře vyvážet do ostatních zemí. Obecně srozumitelný kód mladá a nahněvaná ocení mladí a nahněvaní čtenáři, ti ostatní pak slyší dobře na médii oslavovanou novou polskou vlnu, velkou jazykovou experimentátorku nebo jen kromobyčejně jímavý příběh o tom, jak nevýrazná a zakřiknutá dívka dobyla svět literatury. Co se už o Masłowské píše méně, je to, že je prostě dobrá, netřeba jí k tomu fangliček rebelantství.
Z každé literární generace pochází mluvčí, kterej je jako fakt dožranej tim, jak současná společnost vypadá, jak lidem nezáleží na ničem vopravdovským, jak se imrvére cpou, blbě čuměj a nepřemejšlej. Postavy v knihách Doroty Masłowské dělají tohle všechno a k tomu navrch jsou zoufalé a ztracené.
„No a tak chodim, du ven a chodim, víš, du dovnitř a ven, ale vlastně jenom šoustám s různejma takovejma pičusema jako ty, i když na to vůbec nemam náladu, prostě du k nim, protože se chci v klidu vyspat, aby si na mě nikdo nevotvíral zobák, když se vzbudim s kocovinou, víš, my máme garsonku, sedumnást metrů, jakmile ti někdo majzne nějakou konvicí nebo hrncem u ucha, tak to není sranda, v kocovině, když umíráš a dítě ti do postele přinese piánko a začne vyřvávat ‚skákal pes‛ a ‚važila myšička kašičku‛, a voni si myslej, že s nima du, protože si chci užít životní sex v sedumnásti polohách, a nevymluvíš jim to...“
Zatímco ve svých známých prózách Červená a bílá a Královnina šavle používá Masłowská zcizující efekty a akcentuje literárnost, ve hře Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky, kterou od června v režii Davida Peimera uvádí Divadlo Na zábradlí pod názvem Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky, by něco takového nefungovalo. Děj je orámovaný jednoduchou linkou. Dvě hlavní postavy – nezodpovědnou matku Ginu a seriálového herce Parchu – posílá Masłowská na jednu velkou postflámovou cestu po Polsku. Jejich putování vypadá jako parodie beatnického volného způsobu života – po první vlně drogového vystřízlivění se Parcha upamatuje na svoje herecké závazky, opar nespoutanosti je pryč a Parcha se stává nudně zodpovědným a konvenčním člověkem, nachlup podobným maloměšťákům, jež dvojice na své cestě potkává. Jediným cizorodým, zneklidňujícím prvkem, opravdovým kverulantem zůstává Gina, která se bídně stará o vlastní dítě, pravidelně prošustruje alimenty, tahá se s cizími muži a hlavní náplní jejího života jsou večírky. Gina se nejvíc podobá postavám z Královniny šavle – v pořadí druhého prozaického díla Masłowské – které svůj čas dělily na úseky sex, spánek a počítačové vymývání mozku. Ginino finální rozhodnutí, jak naložit se svým životem, pak není zatroubením na ústup; je to projev vůle ke svobodě, touha ukázat, že pořádný večírek, ať už si pod tím představíte cokoli, nemusí končit jen provinilým polknutím aspirinu.
Skoro každá země se může chlubit svým enfant terrible, literárním nováčkem a experimentátorem, kritikem soudobých mravů. Ovšem Masłowské rýpání do našich zasmrádlých existencí není jen pěkně prodávaným literárním trikem. Navíc myslím, že Dorota z toho jen tak nevyroste.
Dorota Masłowská:Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky. Přeložila Barbora Gregorová. Vydalo nakladatelství Agite/Fra v Praze v roce 2010.
