Ještě stále ve mně doznívá zážitek způsobený filmem Luchina Viscontiho Gepard. Poprvé jsem ho viděla někdy před pětadvaceti lety v kině Ponrepo (každé pondělí se tam stávaly dost dlouhé fronty na lístky; pamětníci vědí, o čem je řeč).
Byl to krásný, byť poněkud vybledlý a poškrábaný film. Letos na festival do Cannes přivezl Martin Scorsese Geparda restaurovaného a digitalizovaného. Tleskalo se ve stoje. Do Varů pak přijel Gepard už bez Scorseseho, ale stále stejně krásný. V titulcích jsme si mohli přečíst, že na jeho „rekonstrukci“ přispěl mimo jiné i módní dům Gucci - a pak ještě dlouhá řada sponzorů a donátorů (například sám Scorsese).
Digitalizace filmů se chystá i u nás. Nechme stranou otázku peněz, ta se bude řešit ještě hezky dlouho. V tuto chvíli je zajímavé to, že odborná komise vybrala dvě stovky filmů, které by měly být digitalizovány a tím pádem zachráněny pro další pokolení. Vybírala je například umělecká ředitelka MFF KV Eva Zaoralová, filmový historik Jan Lukeš, rektor AMU Ivo Mathé, publicista a producent Tomáš Baldýnský… Začíná se u filmů Jana Kříženeckého z přelomu devatenáctého a dvacátého století a končí se Obecnou školou z roku 1991. Jediným kritériem výběru prý byla kvalita. Teď přijde ta Sophiina volba, kdy se bude rozhodovat, který film se dostane do digitalizačního procesu dříve, který později a na který už možná nedojde vůbec.
Snažila jsem se představit si, jak bych se zachovala ve chvíli, kdy bych mohla z hořícího filmového archivu zachránit jen tolik filmů, kolik unesu. Popadla bych Markétu Lazarovou, Spalovače mrtvol, možná bych zvládla unést ještě Intimní osvětlení a Černého Petra (krabice s filmy nejsou zrovna nejlehčí). A pak bych váhala, jestli dát přednost Radokově Daleké cestě nebo komedii Kulový blesk. Nejspíš bych nakonec v tom celuloidovém pekle solidárně uhořela se všemi filmy (na pohřbu bych si pak nechala zahrát akustickou verzi Big Love od Fleetwood Mac – ano, má láska k filmu je takhle jednoznačná). A který film byste zachránili vy?
