Bývalý bubeník skupiny Beatles, letos osmašedesátiletý Pete Best přijel do Prahy vzdát hold svým někdejším spoluhráčům – z nichž se postupem času vyklubali nenávidění sokové, kteří mu fakticky vzato zničili život.
To byl zase doják. Mohl jsem to ale tušit; začalo to být podezřelé už ve chvíli, kdy jsem k Lennonově zdi dorazil s půlhodinovým předstihem a se zcela čistými úmysly odtud před horkem utekl do nedaleké kavárny. Sotva jsem si stihl objednat, došlo mi, že u vedlejšího stolu zrovna Kateřina Klasnová nějakým novinářům rozpráví o tom, jak se v šestnácti letech v opeře seznámila s Vítem Bártou, který ji tehdy ještě vůbec nepřitahoval, načež o pár let později začala chodit na punkové koncerty. Malé presso do mě zahučelo rychleji, než bych si kdy myslel, a hned jak jsem vyšel ven, začala se mě jakási padesátnice ptát, kde že tu je nějaká ta Lennonova zeď. Copak se v tom horku všichni zbláznili? Co, u všech čertů, dělala za mlada?
A pak to přišlo. Bývalý bubeník Beatles, dnes osmašedesátiletý Pete Best se vynořil zpoza rohu a před houfem asi třiceti novinářů začal něco okázale škrábat na Lennonovu zeď. Chudák měl přitom vyvalené oči a koutky úst mu cukaly; a když o chvíli později poodstoupil, asi desítka novinářů ještě několik minut marně zkoumala jeho umělecký rukopis. Takhle si tě pamatuju, starej kamaráde? Nebo snad Ať si tě takhle pamatujou, tvůj starej kamarád? Fraška, jeho nápis na zdi ani to nejde přečíst, novináři se tlačí dál a Best začíná vyprávět.
Působí už skoro jako usměvavý stařík. Dokonce si zlepšil anglickou výslovnost od té doby, co musel stejnou historku poprvé omílat u Davida Lettermana a ještě předtím v 60. letech v televizním pořadu I’ve Got A Secret. Aby bylo jasno: Best za celý svůj život neudělal vůbec nic kromě toho, že od roku 1960 byl necelých čtyřiadvacet měsíců bubeníkem Beatles - dokud ho kapela neposlala k vodě a na jeho místo nevzala Ringo Starra.
John Lennon byl... Pamatuju si... Jak je nenáviděl, vždyť mu zničili život! Nejdřív se s pomocí jeho maminky Mony etablovali v Bestovic domáckém klubu Casbah, prožili s ním strastiplný zájezd do Hamburku i první natáčení pro firmu Decca, načež ho sprostě vykopli necelý měsíc předtím, než je smlouva s EMI poprvé katapultovala do žebříčků britských hitparád. Neměli ani tolik slušnosti, aby mu padáka dali osobně, prostě to nechali na manažerovi Brianu Epsteinovi a Best s nikým z nich od té doby nemluvil. Teprve za nějakých dvacet let zarytého mlčení někteří Brouci (ovšem s výjimkou Ringa) uznali, že to tehdy fakt nebylo fér. Best se mezitím marně snažil prorazit s dalšími kapelami, pak na dvacet let úplně přestal hrát, pracoval v pekařství a jednou zvečera měl depresi tak silnou, že si v kuchyni pustil plyn.
O padesát let později je tu stále třicet novinářů, kteří hltají každé Bestovo slovo. Tak velké je kouzlo Beatles; tak moc je nenávidí! Nebo se snad už smířil s tím, že jeho život bude tímhle nevyzpytatelným řízením osudu už navždy spojen s ubohými dvěma roky potlačované slávy? A má dnes Best vůbec ještě co říct?
V jednom ho ale obdivuju: před dvaceti lety si znovu postavil kapelu a předloni dokonce jeho Pete Best Band vydal desku s vlastním autorským repertoárem. Zní to přesně jako liverpoolská muzika z raných 60. let, není v tom ani kapka originality a Best za bicími společně se svým bratrem, též bubeníkem Roagem, hrají celých šedesát minut na monotónní, obyčejné čtyři doby. Ale jak u Lennonovy zdi celkem správně podotkl hudební producent Jiří Smetana, pořád lepší hrát na čtyři než pracovat v pekárně.
Jak to vlastně s ranými Beatles, zájezdem do Hamburku a tím sporným vyhazovem celé bylo, se už brzy dočtete v rozhovoru s Petem Bestem v jednom z prázdninových čísel Reflexu.
