Ladislav Smoljak byl jedním z mála, s nímž jsem se během kariéry profesionálního kladeče otázek lidem od kumštu nepotkal. Asi jsem se mu vyhýbal záměrně – když byl důvod udělat s ním rozhovor, přehrál jsem práci na kolegu. Ostýchal jsem se, a taky… trochu jsem se bál poznat prozaické pozadí Smoljakových „kulťáren“, které tak samozřejmě vešly do mého života. Kdybych zjistil, jak ta kouzla udělal, přišel bych o tajemství, prchavé mystérium, které je nejvzrušivější, když autor – v souladu s Milanem Kunderou – odstoupí od svého díla.
Ze stejného důvodu jsem nikdy neudělal rozhovor s Milošem Macourkem, a když mi v jakémsi rozhlasovém rozhovoru Vorlíček prozradil, že Pane, vy jste vdova nenapsali s Macourkem ve speciálně vybavené laboratoři ďábelských nápadů, ale u moře v Jugoslávii, přišlo mi to banální.
Dva filmy Ladislav Smoljaka vrostly do mého života silou, jakou máme k dispozici pouze ve věku kluka, kdy se radost umí stát jednou provždy nezpochybnitelnou. Kromě filmu Vrchní, prchni! to byl jeho režijní debut Kulový blesk.
Včera, když jsem se dozvěděl tu moc smutnou novinu, hned jsem si vzpomněl na postavu vysloužilého operního barda, který na začátku nabídne účastníkům bytové dvanáctisměny dobrou brazilskou kávu, který během vyklízení bytu odmítne vydat zkáze popelnic Smetanovu partituru a jehož Knotkovi zabalí do koberce v obavě, že nepřežil „kulový blesk“, který ovšem musí proběhnout.
Aniž mi to kdo vyprávěl, úplně vidím Ladislava Smoljaka společně se Zdeňkem Svěrákem, jak s gustem a láskou píší postavu jim tak blízkou pro její vlastní, starosvětský svět, jež donkichotsky obhajuje věcí odsouzené k zániku. Když na konci filmu Mistr Bílek po svém „vybalení“ vleže pohlédne vzhůru, uvidí zelenou korunu stromu a myslí si, že už je na Onom světě. Jenže to zatím není pravda a já z toho jako divák mívám velikou radost.
Nepochybuji o tom, že Ladislav Smoljak uvidí totéž, co nesmrtelný Mistr Bílek. Škoda že to není taky jenom film.
