Nejdelší film, který můžeme najít v katalogu letošního festivalu v Cannes, trvá pět a půl hodiny. Jmenuje se Carlos a jde o portrét venezuelského teroristy.
Dala jsem z Carlose tři hodiny a kdybych nemusela odejít na další film, klidně bych vydržela do konce. Carlos se ve skutečnosti jmenoval Ilich (čti Iljič) Ramirez Sanchez, měl dva bratry a těm dali rodiče jména Vladimír a Lenin. S takovou rodinnou anamnézou člověk nemůže dopadnout dobře. Nicméně francouzskému režisérovi Olivieru Assayasovi poskytl tenhle chlapík bohatý material pro čtyřdílný film, který bude směřovat na televizní obrazovku. Carlosovo řádění je tu zaznamenáno na ploše takřka dvaceti let, od sedmdesátých do konce osmdesátých, čerpá důkladně z mnoha zdrojů, ale nedělá si nárok na dokonalou historickou věrnost – což je takové alibi, kdyby se chtěl ve filmu někdo šťourat. Řada Carlosových akcí je tu zachycena velmi detailně, třeba únos mnoha ministrů během zasedání OPEC ve Vídni atd. Carlos z toho všeho vychází dílem jako magor a dílem jako velmi schopný a charismatický chlapík, s nímž politici vcelku ochotně vyjednávali. V každém případě tenhle film nabízí zajímavý a jiný pohled na období studené války a taky poskyje životní hereckou příležitost Edgaru Ramirezovi - viz foto - (Domino, Bourneovo ultimatum, Che Guevara). Ten stejně jako Carlos pochází z Venezuely, a stejně jako on ovládá několik jazyků, kvůli natáčení si ke španělštině, angličtině, francouzštině a němčině musel přidat ještě arabštinu.
Carlos byl bez pochyby mnohem zajímavější než profil jiného “vraha”, který se v Cannes promítá. Snímek Autobiografie Nicolae Caucescu je poskládaný výhradně z archivních materiálů, jež mají bez jakéhokoli komentáře či interpretace poskytnout obraz “milovaného rumunského krutovládce”. Z našeho pohledu je zajímavé, že je značná část třihodinového filmu věnovaná Cauceskově návštěvě Prahy, ale jinak je tohle “hledání ztaceného času” docela úmorné, byť je jeho vypovídací hodnota zjevná.
