Letošní Všeobecná světová výstava Expo (1. 5. – 31. 10. 2010) je i podle těch, kteří byli na několika předchozích, výjimečná. Je tu prý k vidění o dost víc betonu, lidí a peněz.
Český pavilon stál kolem 500 milionů (ten před pěti lety na Expu v japonském Aiči jen málo přes polovinu), ale zato je vedle přibližně stejně velkých kolegů (chabí Slováci, naivističtí Bělorusové, rurální Řekové, ale i čistí a tiše něžní Finové atd.) velmi úspěšný. Už po šestnácti dnech od začátku Expa, tedy ve čtyři hodiny odpoledne dne 16. května, přivítal půlmiliontého návštěvníka. Já jím nebyla, ale jen těsně. Kolik lidí asi ještě přijde, než Expo sbalí krám, respektive těch 242 krámů-pavilonů?
Jen ve stručnosti zde poreferuju o tom, co je tady, na výstavě Expo v Šanghaji, k vidění: prakticky všechno, co vás napadne. Má-li kterákoli země něco, čím se chce pochlubit, flákne to v jakékoli podobě do svého pavilonu, ať je to lék, zbraň, rum, umělec nebo jiná vykopávka. Člověk v takovou chvíli ocení, že třeba v ježatém stánku Velké Británie není nic než semena rostlin a pár již vzrostlých kytek, místo aby hned u vchodu stála vosková figurína Beckhama zavěšená za královnino rámě spolu s informacemi o památkách Londýna… Nejdelší fronty jsem vystála před nádherným a obrovským „rohožkovým“ pavilonem Španělska a před květinovou mohylou Indie – ale co, hodina není ve srovnání s věčností nic. A člověk není ve srovnání s davem taky nic, říká si jeden v několikatisícihlavém zástupu Číňanů (tak 95 % návštěvníků Expa pochází ze Země středu). Hlavně když si prohlíží v monstrózním čínském pavilonu, který skrývá menší pavilony všech 31 provincií, ideologicky zcela nezávadný stánek Tibetu (na jehož výstavbě se takřka jistě nepodílel ani jeden Tibeťan), nebo když se dívá na ústřední bod prezentace KLDR s mottem Ráj pro lidi, na fontánu obloženou plastovým hřbitovním kvítím, na řetěz bůhvíproč visící u dveří a na aršíky známek se severokorejským vůdcem Kim Čong-Ilem.
V neděli 16. sice celý den poprchávalo (tedy kapalo z nebe to, co se dokázalo probojovat skrze všudypřítomný smog), ale přesto se počet návštěvníků držel na standardní úrovni: na pět kilometrů čtverečních se naskládalo kolem 240 000 diváků. Den předtím jich rovných 37 822 vstoupilo do našeho národního pavilonu, aby se pokochalo expozicemi cyklu Plody civilizace a sáhlo si pro štěstí na ohlazené kovové desky pod sochou Jana Nepomuckého z Karlova mostu. Každý pětistý návštěvník si mohl nechat vyrobit vlastní parfém v sektoru Czechknowlogy – posedíte pár minut před zlatou kapkou Federika Díaze (rozhovor s ním vizte v Reflexu č. 19) a snímače na vaší hlavě (údajně) přenesou do počítače data, díky kterým vám přístroj namíchá parfém. Můj voněl po mandarinkách a santálovém dřevu, ovšem kolega Viliam Buchert z Mladé fronty Dnes nafasoval lák od okurek se stopami rzi. Inu, každému, co jeho jest.
Zítra slaví český pavilon tzv. národní den, který byl uměle (a chytře, neboť prakticky na začátku celé půlroční akce) nastaven na 17. květen. Bude se slavit prostřednictvím umění – a snímky Dana Bárty, Čechomoru, divadelní skupiny SKUTR a mnoha dalších s komentáři uvidíte jen s drobným zpožděním opět zde.
