Zoë Jenny

Zoë Jenny Zdroj: http://www.zoejenny.com/

Pylem zaváté životy

Spisovatelka Zoë Jenny nadchla literární kritiky i čtenáře svým debutem Pokoj posypaný pylem, který v Česku vychází po dvanácti letech od prvního vydání ve Švýcarsku. Je docela snadné zahořet pro nepodbízivou prvotinu velmi mladé autorky, která se bez přepjatých literárních gest a fňukání noří do citlivých témat jako neutěšené rodinné vztahy nebo tápání jedince, který hledá své místo ve světě. Jsou to totiž témata, jež zvlášť autorům prvotiny propůjčují lesk mladické rozervanosti, neukotvenosti, jedinečnosti.

 

Kdo by pak hnidopišsky vyčítal nějaká stylistická zaškobrtnutí spisovatelům, kteří jsou výrazným hlasem své generace. (Což je klišé, které autorka tohoto textu nesnáší, a odbočku píše jen proto, aby mohla šerednou frázi veřejně pohanit.) Následující čtyři romány Jenny se už nesetkaly s takovým ohlasem; kritici spisovatelce vyčítali opakování a melodramatičnost.

 

Pokoj posypaný pylem má ale naštěstí k jakékoli teatrálnosti daleko. Hlavní hrdinka Jo trpí rozpadem manželství svých rodičů. Vyrůstá s otcem, neúspěšným nakladatelem, a tajně touží po setkání s matkou Lucy, která před lety odešla s jiným mužem. Když pak Jo matku skutečně navštíví, zjistí, že jejich vztah, rozklížený tolika lety odloučení, již nelze oživit. Ženy nesblíží ani tragédie, s níž se musí Joina matka vyrovnat. Právě Joinu matku vybavila autorka jasnou a poměrně jednoduchou motivací. Zatímco ostatní postavy mátožně putují od omylu k omylu, nevědouce, po čem touží doopravdy, matka Jo představuje nekomplikovaný prototyp nesnesitelné krasavice, jejímž hlavním životním motorem je zábava a popírání stárnutí. Je to figura nejprotivnější, ale zároveň nejživější.

 

Pokoj posypaný pylemPokoj posypaný pylem|Reflex.czZoë Jenny
POKOJ POSYPANÝ PYLEM
Z němčiny přeložila Magdalena Štulcová.
Vydalo nakladatelství Archa v roce 2010.
142 stran
http://www.zoejenny.com/

„Poslyš, Jo, já jsem se Vitovi o tobě nijak nezmínila, víš, on nemá ani ponětí, že mám dceru. Myslím, že bude jednodušší říct mu, že jsi moje mladší sestra.“

„Jistě,“ odpovím suše, tak rychle a samozřejmě, jako bych si tuhle chvíli léta nacvičovala. Lucy si s úlevou energicky prohrábne vlasy. Maska na obličeji už jí zaschla a vytvořila pevnou krustu. Lucy hovoří jasným, bezstarostným hlasem, ale já ji téměř neposlouchám…

 

Zklamaná Jo se snaží pokřivený přístup k rodičům napravit alespoň snahou o sblížení se svými vrstevníky. I tady se setkává s citově odtažitými bytostmi, které není schopna pochopit. Jsou pro ni nedotknutí a zmrtvělí právě jako uzavřené pokoje posypané pylem. Jo se tak svým renegátstvím zařazuje po bok podobných, okolím nepřijímaných hrdinů, jako byl Holden Caulfield z knihy Kdo chytá v žitě nebo bezprizorní dětské postavy z Betonové zahrady. Všichni mají společné to, že je čtenář sice lituje, ale zároveň si není jistý, jestli si ve svém trápení trochu nelibují...

 

Jenny ve svém debutu prokázala cit pro jazyk a jemné metaforično. Její lyrické popisy denního světla, které svými variacemi vykresluje i vnitřní proměny hrdinky, jsou skvělé. Jen pořád úplně nevím, jestli význam debutů krapet nepřeceňujeme. Navázat na mladého spisovatele mlýnský kámen nového literárního talentu už po první knize často znamená schvátit jeho schopnostmi přemrštěnými očekáváními. A mnohý autor pak musí prostřednictvím své další knihy zahanbeně doznat, že je stále relativně mladý a rozervaný; jen ten nepopiratelný talent se trochu zapřel.