nahoru

Yann Tiersen hledá obsah

Daniel Konrád 11. května 2010 • 12:00
Yann Tiersen v pražském divadle Archa
Yann Tiersen v pražském divadle Archa
• foto: 
ČTK

Způsob, jakým se francouzský multiinstrumentalista Yann Tiersen v posledních letech snaží odříznout od své dosavadní kariéry, má s nadsázkou paralelu v Dylanově někdejší proměně z role lidového písničkáře na rockového muzikanta. Po letech strávených pokusy o oživení francouzské pop-music nyní zdatný klavírista přechází ke kytaře a vrací se k elektrickému garážovému rocku, na němž vyrůstal. Novou formu se mu ale zoufale nedaří naplnit.

 

Hvězdná chvilka letos čtyřicetiletého Tiersena přišla s uvedením filmu Amélie z Montmartru. Ve studentských a festivalových kruzích již dávno vyhledávaný, ale obecně stále opomíjený klavírista tehdy přesně vystihl spodní vlnu zájmu o film, který je v prvé řadě konfesí lásky ke staré romantické Paříži. Tiersenovy kaskády minimalistických akordových sazeb, hra na pradávný věrozvěst francouzské trubadúrské lásky akordeon, vypůjčené postupy z cikánských dechovek či karnevalová hudební procesí à la Nino Rota se v čistém aranžmá protínaly s Debussyho impresionistickými náladami, Satieho jednoduchostí i beethovenovskými melodiemi a společně s Amélií odstartovaly vlnu celoevropské renesance lásky k Paříži. Až se zdálo skoro dojemné, že mladá generace nalezne v obrazech bicyklu vrzajícího po oprýskaných kočičích hlavách, sluncem zalitých alejích a romantických snídaních s bagetou a kávou na lavičce u Seiny stejnou poetiku, jaká před bezmála sto lety u Apollinaira nebo Fargua omámila nadšence tehdy převážně literární.

 

Většina hudby ale pocházela z Tiersenových opomenutých prvních alb a teprve ve spojení s obrazovou poetikou Amélie našla pro svou formu patřičný obsah. Navzdory klavíristově nezpochybnitelné muzikálnosti šlo totiž přece jenom o hudbu k filmu, která sama o sobě obstojí hlavně jako doprovodná kulisa na pozadí. Po zhlédnutí Amélie se k ní pak posluchači vraceli proto, že jim nadále připomínala hravou a zamilovanou jarní Paříž.

 

Jenže hudebně stagnujícího Tiersena patrně omrzelo se k někdejší tvorbě neustále vracet, a proto začal hledat, kudy stigmatu Amélie uniknout. V posledních letech proto akcentuje hlavně druhou složku své tvorby, jež absencí výraznějších melodií a repetitivním rozehráváním písní postavených na rozkladech základních akordů připomíná jakési vylidněné hudební skici. Až se skoro nabízí podvědomá paralela s francouzským existencialismem, šedesátými lety na barikádách a houstnoucím prostorem kaváren na Saint-Germain-des-Prés. Však i Tiersen snáší svou hudební tíseň s určitým šarmem a v ryze gainsbourgovské tradici navíc dávno vyhledává zpěváky, kteří spíš než dokonalým projevem udivují mírně nehudebním, ale o to osobitějším výrazem.

 

V projevu kapely, s níž přijel do Archy, se tak definitivně ztrácejí paralely s filmovou muzikou Nymana či Badalamentiho i vážnou hudbou z přelomu věků, a naopak nastupují srovnání s vlnou britského punku 80. let či současným nezávislým rockem. Autenticitu tomu dodali britský bubeník a kytarista, kdežto sám Tiersen po boku francouzského basisty a klávesisty většinu koncertu odehrál na kytaru.

 

Nový repertoár sice zachovává kontinuitu s cyklickou stavbou náladových črt a občasnými, byť neinvenčními experimenty s elektrickým zvukem, podprůměrně hrající kapela ale jako by vůbec neměla co říct. Jedna bezvýrazná skladba míjí druhou a vyjma oprýskaná rocková klišé během půldruhé hodiny nezazní vlastně vůbec nic, ani jedna melodie, ani jediná pamětihodná „písnička“. Jediný světlý bod večera tak zastanou pasáže, v nichž se jinak klasicky hudebně vzdělaný Tiersen chopí houslí a odehraje sice hodně na efekt dělané, ale přesto nápadité doprovodné party.

 

Hudební plochy se v pondělní Arše slévaly jedna v druhou a v tomto ohledu bylo vystoupení snad nejhorší možnou reklamou na Tiersenovu nadcházející desku Dust Lane; kapela jako by celý večer jen hledala nouzový východ.

 

Člověka by to ale nemělo udivit. Tiersen dělá pořád hudbu především filmovou, tedy ideální na podklad či k dokreslení atmosféry. Jen musíme doufat, že i pro muziku z alba Dust Lane dříve či později nalezne souhlasící filmový obraz. Momentálně to vypadá, jako by někdejší francouzský romantik jen hledal ztracenou tvář.

Daniel Konrád


Diskuse ke článku