Výstava, kterou můžete do konce září vidět ve sklepních prostorách ministerstva kultury na Maltézském náměstí v Praze, nese v podstatě vysvětlující název Zapomenuté klenoty v krajině – Stezky pokory a naděje.
Výstava, kterou můžete do konce září vidět ve sklepních prostorách ministerstva kultury na Maltézském náměstí v Praze a která nese v podstatě vysvětlující název Zapomenuté klenoty
v krajině – Stezky pokory a naděje, již v rámci projektu Pro Bohemia připravil fotograf Tomáš Rasl, je důkazem o nehonorovaném nadšení, lásce, občanské zodpovědnosti a někdy i statečnosti, a snad dokladem i víry a úcty.
Je krásné chválit, je dvakrát krásné chválit něco, k čemu můžeme vzhlížet s úctou. Posledních sedmdesát let české krajině zjevně nepřálo. Ojedinělé, a přesto citelné zásahy německé vojenské mašinérie, budující si nové vojenské prostory a komunikace a pomalu poznamenávající českou krajinu (Sedlčansko, části Sudet apod.), se zdaleka nedají srovnat s tím, co zfanatizovaná země sama se sebou provedla a prováděla do nedávna.
Ztráta víry, takřka stoprocentní, evropský moderní unikát, se podepsala na přetržení významotvorných rolí stavebních kamenů katolického kultu. Přidáme-li však k tomu socialistickou zemědělskou velkovýrobu, a navíc realizační skutečnost, dotvářející heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, dostaneme základní prvky rovnice, v níž na straně jedné jsou citované veličiny, na straně druhé pak otřesný výsledek. Zplundrovaná krajina, kde kromě mezí, hájků, rybníčků, tůní, potoků, remízků mizela i drobná, teď už vlastně nepřátelská architektura zvoniček, kapliček, křížků, křížových cest, ale i rozhodčích kamenů, ukazatelů, můstků i dalších stop po dávné i zcela nedávné minulosti.
Nejkrásnější na celé příjemné a vlastně i docela vzrušující výstavě, pracující převážně s dokonalou a díky mistrovství autora navíc výtvarně působící fotografickou dokumentací, je fakt, že celá řada nasnímaných drobných objektů zůstala funkční, či dokonce byla obnovena a opravena díky iniciativě zdola. Střídmý katalog uvádí v příloze spojení a popis práce třiatřiceti spolků, sdružení nebo jiných iniciativ, které se samy, bez jakéhokoliv centrálního řízení a dirigování, začaly starat o místní poklady, nebo, ve své většině kvůli této činnosti vznikly. Je to nádherný pocit, číst i jen jejich názvy – poctivá pojmenování, za nimiž je cítit síla a radost ze záchrany zbytků krásných detailů naší krajiny. Zkuste to se mnou – rád jich tady pár ocituji:
Bzovský okrašlovací spolek, Jde o Nejdek, Klub za starý Bruntál, Obnova kulturního dědictví údolí Desné, Ochrana Klokočských skal, Podkumburský rozhled, Přátelé Chvojna, Středohoří sobě nebo Za Opavu.
Že by přece jen se rodila síla, která má na to nejen chránit českou krajinu, ale i česká srdce a snad i české hlavy? V době rozvratu české politické scény, její okupace podprůměrem a k tomu logicky českého hospodářství existuje struktura, pro mnohé neviditelná, které skládám dík. Važme si jejich práce a přidejme se. I jinak.
Další články z rubrikyJINÉ MĚSTO
