Akademie XX – fotografie

Akademie XX – fotografie

Akademie XX – fotografie


V anketě Reflexu o OSOBNOST XX mezi fotografy zvítězil JOSEF KOUDELKA. Jaké však bylo další pořadí? A jaké byly konkrétní odpovědi naší pomyslné Akademie?

Na šedesát odborníků-profesionálů ze specifického výtvarného oboru umění zachycení reálného okamžiku se stalo členy pomyslné Akademie a odpovídalo na dvě klíčové otázky v naší speciální anketě o OSOBNOST XX, tentokrát v oblasti FOTOGRAFIE.
A podobně jako jsme před časem u výtvarného umění od sebe neoddělovali malbu od sochařství, veřejné instalace od videoartu či podobně, ani tentokrát nerozlišujeme fotografii stylizovanou, portrétní či dokumentární nebo, chcete-li, reportážní atd. Tak jako tak se i zde u mnohých autorů vícero poloh prolíná.


Na rozdíl od výtvarného umění (viz AKADEMIE XX – VÝTVARNÉ UMĚNÍ) jsme se v první otázce neptali na vliv, ale na význam. Druhá otázka byla stejná - týkala se zajímavého počinu v oboru. Změnili jsme jenom způsob bodování osobností. Pokud se v odpovědi objevilo pouze jediné jméno, získalo dva body. Pakliže bylo uvedeno jmen několik, znamenalo to pro každé jeden bod. Máme pocit, že je to spravedlivější, protože tady opravdu platí, že méně je víc než více: ba je to úplně nejvíc.
Překvapením pro někoho může být jen jediná nominace (byla ale dvoubodová) pro Jana Saudka... Avšak celkem bylo v anketě zmíněno padesát sedm osobností a z nich vzešlo následující pořadí:


OSOBNOST Reflexu XX (1989–2009)
v oblasti FOTOGRAFIE





1.JOSEF KOUDELKA (26x)
„... jeho život se plynule a beze zbytku propojil s údělem fotografa-dokumentaristy ...“

Ve speciální vložené příloze OSOBNOST XX v tištěném Reflexu 18/2009 čtěte aktuální článek Petra Volfa o Josefu Koudelkovi CHCI ZJISTIT, KAM AŽ DOJDU s mini-rozhovorem TŘINÁCT OTÁZEK (vyšlo 30. 4. 2009, on-line dostupno od 7. 5. 2009)


Nebo si také můžete připomenout starší rozhovor Petra Volfa s Josefem Koudelkou ORIGINÁL (Reflex 48/2002)






2.JINDŘICH ŠTREIT (16)
„... vyjádřil bez tvrdosti a snadného, mentorského vzdalování tomu, co fotografuje, opravdovost — i dnešní — existence českého venkova ...“









3.IVAN PINKAVA (14)
„Výstavou v Rudolfinu prezentoval kvalitu na mezinárodní úrovni.“













4.–5.ANNA FÁROVÁ (12)
„Její význam pro českou fotografii je trvalý a zcela zásadní.“

Petr Volf pro Reflex vedl s paní Annou Fárovou v září roku 2000 zásadní rozhovor KŘIŽOVATKY – osvěžte si jej.










4.–5.ANTONÍN KRATOCHVÍL (12)
„Dokázal se prosadit ve světovém měřítku, má zcela nezaměnitelný rukopis.“











6.–7.
LUKÁŠ JASANSKÝ & MARTIN POLÁK (10)
„Za jejich zásadní přínos nových, postmoderních přístupů do české fotografie.“











6.–7.VLADIMÍR BIRGUS (10)
„Svou organizátorskou, kurátorskou činností šíří po světě vědomí o české fotografii jako nikdo druhý.“

Připomeňte si rozhovor Petra Volfa s Vladimírem Birgusem PLYNULÁ CESTA (2005)









8.VÁCLAV JIRÁSEK (8)
„Jeho fotografie ... fascinují svou až barokní malířskostí, epičností, hloubkou, duchovností i monumentalitou.“

Připomeňte si článek Petra Volfa RYTÍŘI CHRÁMU PRÁCE k výstavě Václava Jiráska v Rudolfinu (2006)








9.KAREL KERLICKÝ (6)
„... ta kvanta kvalitních knih, které přivedl na svět, tu navždy zůstanou a to je mnohem důležitější než výstavy.“













10.TONO STANO (5)
„... pro svoji vyváženou kvalitu, stálé hledání nových vyjadřovacích prostředků, invenci a profesionalitu ...“

Petr Volf do Reflexu připravuje s Tono Stanem rozhovor, vyjde v blízké době.







A jak jednotliví respondenti z řad odborníků-profesionálů v oboru fotografie odpovídali?


REFLEX:
I. KDO a PROČ je podle vás nejvýznamnější osobnost české fotografie v období od listopadu 1989 do současnosti?




BARBORA BÁLKOVÁ,FOTOGRAFKA
Osobně mě oslovuje práce Jindřicha Štreita, velmi oceňuji, s jakým humorem, nadhledem a syrovou přirozeností zachycuje věci kolem sebe. Od puberty mne inspiruje rovněž dokumentární, i když zcela jiný přístup k fotografii Jana Šibíka. Oba skvěle splňují to, co u dokumentární fotky vnímám jako zásadní kritéria: technickou kvalitu, vypointovanost příběhu či jakékoliv silné sdělení a estetickou kvalitu, to vše musí vzniknout ve velmi krátkém čase a většinou ve velmi neideálních podmínkách. Zamlouvají se mi rovněž práce Veroniky Bromové z devadesátých let, která se zabývala více konceptuální a výtvarně estetickou stránkou věci.

PAVEL BAŇKA,FOTOGRAF, EDITOR A PEDAGOG
Autorská dvojice Lukáš Jasanský, Martin Polák — za její zásadní přínos nových, postmoderních přístupů do české fotografie. Zejména její parafráze, ironizující citace a glosy provokovaly od počátku devadesátých let a do jisté míry tak působí dodnes. Markéta Othová — za odvahu postavit banalitu na piedestal maximalistických formátů svých zvětšenin a dodat jí tak nový, nečekaný význam — oslovila tím asi nejvíc ze všech současných českých fotografů generaci mých studentů. Václav Jirásek — za mimořádné rozpětí jeho tvorby, jež rozvíjí tradiční kvality české fotografie, od figurativní inscenované tvorby až po poslední projekt Industria, který prezentovala před časem Galerie Rudolfinum. Je tím osobně asi nejblíže mně samotnému jako fotografovi. Jsem si vědom, že jsem vynechal několik dalších osobností, jichž si vážím. Jsou tu významní čeští dokumentaristé — Josef Koudelka, Jindřich Štreit, Viktor Kolář, Bohdan Holomíček, dále osobnosti inscenované fotografie Ivan Pinkava, Tono Stano atd., ty však ovlivnily více závěr období před revolucí.

JAROSLAV BÁRTA,FOTOGRAF A PEDAGOG
Asi se očekává jméno fotografa či fotografky, ale pro mě je tou nejvýznamnější osobností české fotografie Anna Fárová. Veškeré její aktivity jak před rokem 1989, tak po něm slouží hlubokému a soustředěnému zájmu o českou fotografii, kterou pojímá vždy v souvislostech s výtvarným a společenským děním a uvádí ji do světového kontextu. Její význam pro českou fotografii je trvalý a zcela zásadní.

VLADIMÍR BIRGUS,FOTOGRAF, KURÁTOR A HISTORIK FOTOGRAFIE
Skutečně světový význam má Josef Koudelka. I když jeho nejdůležitější díla vznikla už před rokem 1989, v cyklu Černý trojúhelník, v knize Chaos a v poprvé rozsáhle zveřejněných nezapomenutelných fotografiích z invaze do Československa v srpnu 1968 si toto postavení jenom upevnil. Obdobnou vnitřně silnou a charismatickou osobností s mimořádně rozsáhlým a silným dílem, jež stojí nad různými módními trendy, je také Jindřich Štreit. Mezi kurátory a galeristy považuji za zásadní přínos ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy a ředitelky Leica Gallery Prague Jany Bömerové, díky nimž jsme mohli vidět tolik skvělých výstav z nejaktuálnějších trendů současné fotografické tvorby.

JANA BÖMEROVÁ,GALERISTKA
Ivan Pinkava. Je pro mne nejvýraznějším českým fotografem. Jeho dílo se stále ještě vyvíjí a v posledních 20 letech vytvořil nejzajímavější soubor mezi zdejšími fotografy. Výstavou v Rudolfinu prezentoval kvalitu na mezinárodní úrovni.

KAREL CUDLÍN,FOTOGRAF
Kromě zavedených, stále tvořících dokumentaristů (například Koudelka, Kolář, Dias, Luskačová, Štreit, Kratochvíl), mých generačních souputníků (kupříkladu Němec, Šibík) i mladších kolegů (například Jaroš, Dvořáková, Fischer) bych rád vyzdvihl Irenu Stehli, a to nejen pro její vlastní dlouhodobou tvorbu, ale i pro její působení v nadaci Pro Helvetia, která v 90. letech přispěla k mnoha dobrým fotografickým projektům, výstavám i vydání mnoha knih.

JAROMÍR ČEJKA,FOTOGRAF
Pavel Štecha — jako zodpovědný člověk, fotograf, pedagog, organizátor a šéf fotooddělení deníku Prostor (1992).

JIŘÍ DAVID,VIZUÁLNÍ UMĚLEC
Viktor Kolář ve své výrazné kontinuitě, Jindřich Štreit v energii, s níž překlenul mnohá úskalí, Ivan Pinkava pro svou víru v pravost média fotografie, Martin Polák a Lukáš Jasanský pro věcnou polemiku o tom, co je pravost fotografie, Jitka Hanzlová, jež to kvalitativně jistí ze zahraničí, a nemohu nejmenovat osobu Vladimíra Birguse, který pro českou fotografii udělal obrovský kus práce (kde mu často skvěle sekundoval i Jan Mlčoch), zejména na poli teoretickém a kurátorském.

ANTONÍN DUFEK,TEORETIK A KURÁTOR
V devadesátých letech byl nejdůležitější obrat ke konceptu, jejž originálními způsoby realizovali zejména: Lukáš Jasanský a Martin Polák (za nimi pak mnoho dalších), Pavel Baňka; v konceptuálním dokumentu Jaroslav Bárta, Ivan Lutterer, Daniela Horníčková a Zdeněk Helfert s publikací Letem českým světem 1898–1998. Obraz proměny českých zemí v odstupu století (1999); v inscenované fotografii zejména Václav Jirásek, Ivan Pinkava; v konceptuální manipulované fotografii Jiří David, Veronika Bromová; po roce 2000 jsou asi nejdůležitější různé „adopce“ mimoumělecké fotografie do kontextu umění, ale i různé způsoby posunu od obrazu k zobrazovanému. Momentálně mě napadá Dita Pepe, Michaela Thelenová, ostatním se omlouvám. Silný je ovšem i opačný trend.

ALENA DVOŘÁKOVÁ — VIKTOR FISCHER,FOTOGRAFOVÉ
Za tvůrčí fotografy je to Antonín Kratochvíl, za teoretiky je to jednoznačně Vladimír Birgus — pedagog, teoretik, fotograf.

ANNA FÁROVÁ,HISTORIČKA UMĚNÍ
Za nejvýznamnější osobnost tohoto období považuji Josefa Koudelku, jehož tvorba má už skoro padesát let obrovskou soudržnost a stálou kvalitu. Je to fotograf dramatik, vnímá svět jako inscenaci.

GABINA,FOTOGRAFKA
Mám ráda práci Czech field studia (J. Malý, J. Poláček), jež dokumentovalo před revolucí i po revoluci českého člověka ve všech podobách.

JOLANA HAVELKOVÁ,FOTOGRAFKA A KURÁTORKA
Nejvýznamnější osobností české fotografie pro mne je Markéta Luskačová. Její fotografie s sebou přinášejí poselství, kterým rozumím. Autorčiny cykly jsou dlouhodobým ohledáváním, zkoumáním tématu a prostředí — cítím z nich pokoru a opravdový zájem tak nějak zvnitřku. Pro mne jsou to krásné fotografie s obsahem, jimž jsem schopna uvěřit. Ve vystaveném souboru nikdy nenajdu tzv. fotografii do počtu. (Pokud by vás zajímalo, koho bych jmenovala kousek potom, tak by to byl Ivan Pinkava či Markéta Othová.)

BOHDAN HOLOMÍČEK,FOTOGRAF
Paní Anna Fárová.

MIROSLAV HUCEK,FOTOGRAF
Možná bych na místo pozoruhodné osobnosti delegoval Jindřicha Štreita pro jeho soustavné prezentování svých témat, a to ať na výstavách, nebo v publikacích. Způsob jak prezentovat fotografie, které jsou na rozhraní dokumentu a žánrové fotografie je velmi obtížné a je jen velká škoda, že není využíván ve fotožurnalismu. Možná proto, že jsou to černobílé fotografie, které se nehodí do změti barev barevných týdeníků. Zajímám se o tištěné fotografie, ale jen výjimečně objevím takové, jež obohatí tiskovou zprávu nebo které samostatně mají svou výpovědní hodnotu.

JIŘÍ HANKE,FOTOGRAF
Určování nejlepšího či nejvýznamnějšího umělce je dle mne vždy ošemetná věc. Umění není sport, kde lze ideálně měřit, za kolik uběhnete stovku nebo kolik skočíte do dálky, ale význam díla či umělce je pro každého a každou dobu subjektivním hodnocením. Anketa může dokázat v procentech oblibu u hlasujících, nikoli skutečnost, která vlastně určit nejde. Pro kompaktnost a obsah díla se přesto vyslovuji pro Ivana Pinkavu.

GEORG HODEK,ISIFA
Vladimír Birgus. Důvod: je aktivní v oblasti fotografii, udělal toho mnoho, aby českou fotografii kultivoval jak v ČR, tak i v zahraničí. Vážím si jeho hlubokých znalostí a způsobu, jak podporuje studenty a propojuje je se zahraničím. Se žáky ITF (Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě) mám moc dobré zkušenosti. S řadou z nich spolupracuji profesně. Další osobou, jíž si velmi vážím za to, co udělala pro českou fotografii a není tak vidět, je Jaroslav Prokop — vedoucí ateliéru reklamní fotografie na UTB (Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně). Stal se skutečnou líhní nadějných mladých studentů a myslím, že dělá ITF vážnou konkurenci.

BLANKA CHOCHOLOVÁ,FOTOGRAFKA A KURÁTORKA
Otázka mi připomněla diskusi, kterou jsme vedli často při vyhodnocování nominací Osobnost fotografie roku, v níž se často účastním v porotě. Časem se mi spolu s dalšími příznivci podařilo prosadit, že na osobnost roku je nutné brát zřetel alespoň ze dvou základních hodnotících kritérií. A to — rozlišovat osobnost fotografie s dlouhodobým přínosem, tedy nejen fotografa, ale i kurátora či propagátora fotografie, jemuž se daří fotografii jako médium zviditelňovat. Proto bych i na vaši otázku odpověděla ve dvou kategoriích. Aniž bych vytvářela mezníky rokem 1989, mohu zodpovědně říci, že od 70. let to byla Anna Fárová v Praze, Antonín Dufek v Brně. Za zcela bezkonkurenční osobnost české fotografie (byť v exilu) považuji Josefa Koudelku. Pokud by se zdál Koudelka příliš světovým, tak ryze z českých peciválů bych nominovala asi více autorů, není to tak jednoznačné.

JOSEF CHUCHMA,KRITIK FOTOGRAFIE
Jsou to dvě osobnosti, sobě si blízké, i když nyní na sebe nazlobené a snad i vzájemně žárlící, nevím přesně, proč mezi nimi vyrostla v posledních letech zeď a tenze. Jednak tedy fotograf Josef Koudelka, který, marná věc, zosobňuje profesní a umělecká měřítka, jež odolávají módním vlnám a takzvaným aktuálním trendům. Navíc si myslím, že jeho dílo v sobě skrývá řadu prací dosud neobjevených, na které možná dokonce on sám zapomněl, neboť Koudelka o sobě cíleně vytváří obraz pouze z fotografií, jež má takzvaně za prověřené. Myslím, že čas jednou tuhle jeho strategii silně zkoriguje, pokud se tedy fotograf nerozhodne svůj archív zničit. O čemž zrovna u Koudelky silně pochybuji. Tou druhou osobností je kritička a kurátorka Anna Fárová, loňská osmdesátnice, dlouholetá vykladačka a „poradkyně“ právě i Josefa Koudelky. Letos, za pár týdnů, jí v Torstu vyjde objemný soubor textů o fotografii. Konečně! Ačkoliv Fárová neakceptuje nové trendy ve fotografii, které nastoupily s digitalizací a se základním problematizováním tohoto média, respektive přiznává, že tohle už není její svět, zůstává její kritický a badatelský přístup pro mě zcela aktuální. Neboť k Fárové patří: přemýšlení v souvislostech, sdělné a neukecané psaní, uvážlivá volba o kom a o čem psát, bez nadprodukce.

MILAN JAROŠ,FOTOGRAF
Pro mne osobně je největší osobností české fotografie Antonín Kratochvíl. Dokázal se prosadit ve světovém měřítku, má zcela nezaměnitelný rukopis, je součástí agentury VII Photo, která sdružuje ty nejlepší fotografy v dané oblasti fotografie. Posunul hranice fotoreportáže a jeho fotografické projekty mají i další přesahy ... do ekologie, lidských práv atd.

PETR JEDINÁK,FOTOGRAF
Antonín Kratochvíl, protože je pro mě jediným nezpochybnitelným žijícím autorem s českými kořeny, jenž neustále posouvá náš obor kupředu — a to ve světovém měřítku. Anna Fárová, historička umění, kurátorka mnoha zásadních výstav a řady skvostných monografií, která se obdivuhodně nemýlí ve svém vkusu a úsudku.


LADISLAV KAMARÁD,FOTOGRAF
Na to je velice těžká odpověď, neboť vykydat onu žumpu byznysu a marketingu, v níž se někde u dna topí ta malá perlička představující skutečnou hodnotu díla onoho „umělce“, je velice obtížné. Naprostá většina lidí bude onu „osobnost“ hodnotit podle toho, kolik a kde o ní slyšela či viděla, a ne podle svého niterného cítění podmíněného nutností vyhledat si a mentálně zpracovat prakticky celou historii daného odvětví kumštu. Navíc ti, kdo něco dokázali, mají většinou kořeny své tvorby již před rokem 1989 a z většiny porevolučních rychlokvašek mi je na blití. Snad bych uměl odpovědět na otázku, kdo dokázal po revoluci vytřískat na focení největší kapitál nebo nafouknout nejbombastičtější mediální bublinu. Všechna jména, co mě napadají, mají ale těžiště své tvorby ještě před rokem 1989, tudíž neodpovídají zadání dotazu. Jakožto fotograf krajinář registruji mnoho cestovatelsko-fotografických „fofrmachrů“, vyrojivších se s nástupem a obecným rozšířením digitální fotografie. Ti ale vůbec nechápou, o čem fotografie a obecně vizuální komunikace jsou. Tudíž dle mého názoru u nás porevoluční osobnost výrazně vystupující ze zahnívajícího močálu „virtuálních realit svých byznysů“ v oboru fotografie neexistuje. Když už musím, tak jsem chtěl vyzdvihnout Jiřího Stacha s jeho perfekcionistickou a přitom fantasticky imaginativní sérií „Natura Magica“ (vydanou knižně roku 2006). Toto dílo ale zabírá časový úsek 1975—2005, i když zde bych „těžiště“ umístil až po roce 1989.

KAREL KERLICKÝ,NAKLADATEL
Vladimír Birgus, který svou organizátorskou a kurátorskou činností šíří po světě vědomí o české fotografii jako nikdo druhý. Založil a řídí ITF v Opavě, odkud vyšla celá řada zajímavých absolventů, jimž zase VB pomáhá najít cestu do světa. Významná je také jeho publikační činnost. Publikace jako Česká fotografická avantgarda, F. Drtikol, Česká fotografie 90. let, Jaroslav Rössler, Akt v české fotografii a nakonec Česká fotografie 20. století a k těmto projektům přiléhající výstavy patří k tomu nejvýznamnějšímu. V této době probíhající výstava Česká fotografie 20. století v Bundeskunsthalle v Bonnu je vyvrcholením.

ZDENĚK KIRSCHNER,TEORETIK A HISTORIK FOTOGRAFIE
Jindřich Štreit zejména pro rané období (patří ovšem již před rok 1989) svého díla, kterým vyjádřil bez tvrdosti a snadného, mentorského vzdalování tomu, co fotografuje, opravdovost — i dnešní — existence českého venkova, ohroženého požadavky kladenými na něj v letech 1939—1945 nacistickým vysáváním a potom zničeného nejen fyzicky a sociálně, ale zejména psychicky a duchovně komunistickým režimem.

VIKTOR KOLÁŘ,FOTOGRAF A PEDAGOG
Josef Koudelka. Jeví se mi jako autor s integritou, prošel statečnou zkouškou emigrace, osobním nedostatkem (slib chudoby), ale rovněž uznání, které se nakonec dostavilo, prožil bez zřetelných morálních „modřin“. Jeho dílo nese stopy úsilí po vlastním stylu (beze stopy po žánrovosti!), jeho život se plynule a beze zbytku propojil s údělem fotografa-dokumentaristy. Svět jeho fotografií je setrvale černobílý. Je to také ochranné zbarvení před světem virtuální reality, tedy komerčního využití. Je to český autor, ale stejně tak i světový jazykem svých fotografií.

STANISLAV KRUPAŘ,FOTOGRAF
Tak to je teda zapeklitá otázka. Česká fotografie pro Čechy, nebo česká fotografie světově? Světově kraluje určitě stále Koudelka a taky Kratochvíl. Obzvlášť Kratochvílovy cykly z 90. let jsou pro mě zásadní a nepominutelné. Navíc je člen agentury VII, to je ta nejvyšší liga. Jenže je s podivem, jak málo se o nich a jejich práci stále u nás ví. Pro situaci v české kotlině je tedy možná zásadnější Jan Šibík, jenž je jeden z nemnoha v ČR žijících fotografů a jistojistě první a nejdůležitější, který fotografuje světová témata po světě. Tedy dělá to, co je běžné na Západě, ale už vůbec to nebylo běžné u nás. Šibík je pro mě první a nejvýznamnější český fotožurnalista. A novátorem pro mě není tím, jak a co fotí, ale tím, že to fotí coby Čech. Myslím, že díky Šibíkově urputnosti získala reportážní fotka v českých médiích mnohem větší váhu coby svědectví a výpověď. Z Čechů žijících a pracujících doma je nepominutelný Karel Cudlín, Tomki Němec a Ibra Ibrahimovič. Mluvím o dokumentární fotografii, protože o ní mám přehled. Kromě dokumentaristů jsou pro mě mimořádně významní Ivan Pinkava a Václav Jirásek. I když Jiráskův cyklus Industria je vlastně taky dokument ...

VÁCLAV JIRÁSEK,FOTOGRAF
Tedy asi nakonec Štěpánka Stein a Salim Issa, protože je u nich nejmarkantnější zlom v české fotografii a posun k novému vidění (ale hodně jsem váhal a neméně důležití jsou Markéta Othová, Martin Polák a Lukáš Jasanský, Ivan Pinkava a signifikantní Václav Stratil s autoportréty).

DAVID KORECKÝ,EDITOR A KURÁTOR
Není všechno zlato, co se třpytí. Tímto příslovím bych charakterizoval fotografickou scénu u nás v posledních dvaceti letech. Myslím tím to, že osobnosti a aktivity, jež se snaží být nejvíce vidět, nemusí být významné či přínosné, dokonce jejich vliv může být negativní. To platí pro část fotografické scény zbožňující „Parrův (barevný) a Štreitův (čb) subjektivní dokument“, která produkuje nadšené regionální nápodoby toho, co bylo trendy ve světě před 10 lety. Stejně tak i pro komunitu „současných umělců používajících fotografii“, kteří adorují vše sociálně konceptuální, ať to stojí co to stojí, protože je to trendy v posledních letech. Lokálním přetahovačkám o atrapu pečeného kuřete neunikne téměř nikdo. Samozřejmě se tady dělo a děje mnoho zajímavého. Tvůrci či teoretici, jichž si vážím a jejichž práci považuji za podstatnou, však nepodávají konzistentní výkon nebo nejsou moc vidět, a tím pádem scénu nijak výrazně neovlivňují. Z mého pohledu tedy „osobnost dvacetiletí“ nevidím. Protože tato anketa nějaký výsledek vyžaduje, svůj hlas dávám osvětě v posledních pár letech, jmenovitě Karlu Císařovi za iniciování sborníku překladů Co je to fotografie? a Langhans Galerii Praha za zajímavou dramaturgii výstav zahraničních autorů.

ALENA KOTZMANNOVÁ,FOTOGRAFKA
Svůj hlas dávám Ivanu Mečlovi, protože fotografii vnímám jako součást výtvarného umění a v minulé anketě nedostal tento věčný iniciátor, experimentátor a pankáč dostatečný počet hlasů. Jeho nakladatelství Divus dlouhodobě vydává zajímavé, ne však „mainstreamové“ katalogy. Časopisy Divus a Umělec, vydávané Ivanem Mečlem, otevřely u nás dveře současnému myšlení o fotografii.

ANTONÍN KRATOCHVÍL,FOTOGRAF
Josef Koudelka.

ALEŠ KUNEŠ,FOTOGRAF, PEDAGOG, PUBLICISTA
Abychom se vůbec mohli nad něčím podobným zamýšlet, je třeba připomenout reálie před dvěma dekádami. První změnou byl pád neuvěřitelně ztrouchnivělého režimu a warholovských patnáct minut slávy pro každého, kdo vyrazil se svými černobílými analogovými fotografiemi za přestřižené dráty. Anglicky (nebo jinak) se tam domluvil málokdo. Minimálně stejně důležité však byly okolnosti uvnitř média. Dnes běžný software Photoshop sice bylo možné koupit už od února 1990, ale vzpomínám na svůj úžas o pět let později, když jsem další verzi zahlédl v jistém progresívním studiu na repasovaném MAC. Digitální fotoaparát Kodak DCS-100 měl na počátku 90. let rozlišení dnešního mizerného telefonu a stál nedosažitelných 13 000 USD. Telefonovat z objemných tlumoků mohli jen nově zrození „kapitáni průmyslu“ a „styk se světem“ většinou zajišťoval jediný veřejný fax na hlavním nádraží. „Patnáctiminutovka“ rychle skončila a začal standardní provoz. Většina z nás si bolestně uvědomila, že v tomto koutě světa nebyl žádný doposud vytvořen pro fotografii. Za uvažovaných dvacet let jsme prolétli několik působivých záblesků, jež nám občas zůstaly v paměti, ale osobností bylo poskrovnu. Pro mne je to především tvůrce, který prošel celým tím nehostinným bludištěm. Loni na jednom z nejstarších festivalů fotografie v Arles jsem osobnost potkal v zaplněném amfiteátru, kde tisíce diváků dlouho po půlnoci freneticky aplaudovaly vestoje Josefu Koudelkovi. Neznám českého umělce (s výjimkou operních primadon), jemuž by se dostalo v Evropě podobného přijetí. A (intelektuálové prominou) cítil jsem dojetí fotbalového fanouška po vyhraném zápasu. Jinakou osobností je pro mne Jindra Štreit (ačkoliv mu někdy zatleská jenom pár lidí v zapadlém regionu, kam tvrdošíjně dodnes zajíždí pořádat výstavy). Záměrně zmiňuji pouze „osobnosti analogové“. Až se mne zeptáte za dalších dvacet let, budu určitě mluvit výhradně o „osobnostech digitálních“. A čekám také na Drtikola, Rösslera, Funka, Štyrského, Háka, Svobodu a další – protože mnou zmínění pánové tvoří dokument. Ačkoliv – Koudelkův „výtvarný“ Chaos je jedním z mála fotografických děl současníků, které dnešku skutečně rozumí.

DANA KYNDROVÁ,FOTOGRAFKA A KURÁTORKA
Nepochybně Karel Kerlický a jeho nakladatelství KANT. Pro českou fotku udělal obrovský kus práce, neboť ta kvanta kvalitních knih, jež přivedl na svět, tu navždy zůstanou a to je mnohem důležitější než výstavy.

PAVEL LAGNER,KURÁTOR
Nedokáži se rozhodnout mezi Václavem Jiráskem a Ivanem Pinkavou. Tak se mi zdá, že se z toho vylžu Bratrstvem. Je-li přesto třeba vyslovit jen jedno konkrétní jméno, pak asi Václav Jirásek. Jeho fotografie jsou mé duši nejblíž. Fascinují mě svou až barokní malířskostí, epičností, hloubkou, duchovností i monumentalitou. O technickém provedení ani nemluvě. Fotografie Bratrstva, jehož byl spolu s Ivanem Pinkavou a Robertem Novákem členem, považuji dodnes za to nejlepší, co od českých autorů znám.

FILIP LÁB,FOTOGRAF A TEORETIK FOTOGRAFIE
Co se osobností české fotografie týče, je mi velmi blízká tvorba nepříliš viditelné dvojice Jasanský–Polák pro její pozoruhodný mix odkazu fotografické černobílé velkoformátové tradice, lokální středoevropské tematiky a humoru. Jeden z mála fotografických konceptů, který zaručeně nebude nudit ani po letech.

ZUZANA MEISNEROVÁ,GALERISTKA
Česko je právem světovou fotografickou velmocí. Je ale odlesk záře klasiků 20. století natolik silný, že je dnes těžké najít srovnatelné osobnosti, ať už fotografy, či teoretiky? Pro 70. a 80. léta by mohla být osobností české fotografie Anna Fárová. Pro poslední dvě desetiletí je rozhodování méně jednoznačné. Proto uvádím několik jmen: nakladatelé Viktor Stoilov (Torst) a Karel Kerlický (Kant), časopis Fotograf (Pavel Baňka a kolektiv,) Petr Nedoma a pražské Rudolfinum (Goldin, Sherman, Rheims, Česká fotografie 1840–1950 a další), Pavel Scheufler (neúnavný teoretik na poli historie fotografie), fotografové mladé generace Kateřina Držková a Dušan Skala. Je obdivuhodné, že Česká republika má šest vysokých škol pro výuku fotografie, které zajišťují košatost fotografické scény pro budoucnost. Těším se na chvíle, kdy zástup mladých kurátorů bude v rukách třímat poctivě zpracované, dotažené koncepce výstav, kdy se ladem ležící archívy dostanou do zorného úhlu erudovaných teoretiků.
Pro rozvoj – nejenom oboru fotografie – zásadně přispěla polistopadová svoboda odjet do zahraničí, porovnat sebe a svou práci s jinými a jinde, zařadit se, nepodcenit se ani nepřecenit. Z Čech je všude blízko, například nyní na vynikající výstavu Williama Egglestona do Mnichova (do 19. 5. 2009).

JOSEF MOUCHA,FOTOGRAF A PUBLICISTA
Bohdan Holomíček, umělec života: průběžná akce, výstupy na počkání! (Následovníky mu odpusťme: nepěstuje si je.)

DANIELA MRÁZKOVÁ,TEORETIČKA FOTOGRAFIE
Spontánně jsem zprvu chtěla odpovědět: Anna Fárová. Ale její klíčový význam je zcela nepochybně v 70. a 80. letech. Stejně spontánně mě napadl Josef Koudelka, ale i jeho klíčový význam spadá do 70. a 80. let. Takže je to pro mne: ANTONÍN KRATOCHVÍL – Čechoameričan, člen VII Photo Agency. Jeho jsem také letos navrhla jako kandidáta na nejprestižnější mezinárodní fotografickou cenu „The Hasselblad Award 2009“. Proč? Antonín Kratochvíl je unikátním jevem na poli fotografie dvou posledních desetiletí. Daří se mu totiž mistrně propojovat špičkový dokument a reportáž s klasickými žánry tzv. art photography. Takže jeho krajiny jsou vždycky poznamenané atmosférou života země, v níž se nacházejí, jeho portréty jsou vždycky psychologicky silnými, prožívanými příběhy snímaných lidí. A naopak: jeho dokumenty a reportáže jsou vždycky prosáknuty duševnem a dovedeny do abstraktního zobecnění. Přičemž celé Kratochvílovo dílo je současně i zrcadlem fotografovy unikátní životní zkušenosti a jeho podvědomí. Kratochvílův vlastní, pohnutý život uprchlíka, který žil téměř deset let bez státní příslušnosti a mnohokrát se ocitl v mezních životních situacích, mu umožňuje zvláštní, hluboký vhled do událostí, jevů, lidí a všeho, s čím jako fotograf přichází do styku. Jeho hlavní, zcela specifický přínos spatřuji zejména ve třicetiletém systematickém zaznamenávání života střední a východní Evropy. Neznám silnější, upřímnější a pravdivější výpověď o „východní“ Evropě, než je ta Kratochvílova – v roce 1997 vyšla knižně pod názvem Broken Dream, Zlomený sen. Systematické zaznamenávání osudů lidí, zejména dětí, v nejrůznějších částech světa, jejichž údělem je v nenormálních podmínkách žít a přežít. Vůle člověka k životu – to je hlavní téma Kratochvílových svědectví z Rwandy, Afghánistánu, Pákistánu, Sierry Leone, Zairu, Guatemaly, Indie, Náhorního Karabachu a dalších míst světa.
Průlomu do fotografického portrétu. Neboť jinak než „průlom“ nelze Kratochvílův jedinečný přínos portrétní fotografii vyjádřit. Jeho pověstné „inkognito“ portréty strhují civilností, estetickou kvalitou, hlubokým vhledem do nitra portrétované osobnosti.

ALEŠ NAJBRT,GRAFIK
Pro mě jsou to čtyři jména. Josef Koudelka, který neúnavně pokračuje ve svých panoramatických fotografiích krajiny po celém světě a zároveň nám postupně odkrývá práce z doby před svou emigrací. Mimořádný fotograf a umanutý umělec.
Z mé generace jsou to ještě Tono Stano, Václav Jirásek a Ivan Pinkava. Všichni jsou výjimeční a je radost s nimi spolupracovat.

PETR NEDOMA,HISTORIK UMĚNÍ
Z hlediska formulování oboru to už je od sedmdesátých let minulého století Anna Fárová a z hlediska zásluh na zpřítomnění české fotografie ve světě je to Vladimír Birgus. Nejslavnějším žijícím českým fotografem je Josef Koudelka.

ONDŘEJ NEFF,FOTOGRAF A PUBLICISTA
Jan Saudek vytvořil bizarní dekadentní svět jako odpověď na společnost ztělesněného konformismu, v níž prožil většinu života. To, že jeho díla jsou fotografie, je v podstatě bezvýznamný detail. Jan Saudek patří k nejvýznamnějším českým umělcům dvacátého století.

IVA NESVADBOVÁ,GALERISTKA
Tono Stano pro svoji vyváženou kvalitu, stálé hledání nových vyjadřovacích prostředků, invenci a profesionalitu.Výstavní projekt Česká fotografie XX. století autorů Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha v roce 2005.

MARKÉTA OTHOVÁ,FOTOGRAFKA
Lukáš Jasanský a Martin Polák pro humor, jenž se v české fotografii téměř nevyskytuje.

IVAN PINKAVA,FOTOGRAF A PEDAGOG
Opakovaně nehlasuji v těchto anketách. Principy Zlatého slavíka podle mne do umění nepatří. Pokud je někdo chce, tedy ať za podobné omyly (v lepším případě) nesou odpovědnost výhradně kurátoři a teoretici. Neb sám pracuji s médiem fotografie, jakýkoli můj názor nikdy nebude zbaven přílišné subjektivity a žebříčky významnosti mi přijdou bez skutečného časového odstupu problematické, ne-li marné. Všichni přece známu tu bezejmennou marketingovou armádu „... jeden z nejvýznamnějších ...“, v níž nakonec své místo zaujme i poslední pornoherečka. Nikomu bych tedy nechtěl ublížit
puncem Zlatého slavíka. Za sebe mohu jen napsat, koho si osobně vážím, a to se nemusí nutně krýt s jeho „významností“. Každý umělec bezpochyby pracuje nejlépe a nejpoctivěji, jak mu jeho talent umožňuje, a leckdy pracuje bez vlastní volby i tam, kam ho jeho vlastní běsi dosmýkají. Tedy chci říci, že je to práce především na sobě samém. Do toho pak stěží někomu přísluší mluvit a poměr míry daru talentu a poctivosti naložení s ním je neměřitelný, tedy jakýkoli případný omyl v hodnocení může být příliš zraňující. Přesto jsem sám pohříchu mnohokrát hodnotil, zatracoval, proklínal, vychvaloval, prosazoval ... Ale vždy v rámci kavárenského klevetění, jež ovšem je nezbytnou součástí ujasňování vlastních postojů. V tak malém rybníku, jako je Česko, v rybníku, jenž je založen navíc vesměs na malosti, odpovědi ve většině podobných dobře myšlených anket s sebou jako důsledek vláčejí chrchel stínu sebeprosazování, politikaření, moci, zájmových skupin, galerií apod. a v důsledku ještě podporují již tak nevraživé prostředí. Snad by bylo lepší si položit anketní otázku: „Na koho jsme zapomněli?“ Tedy jinak. Jedna odpověď mne napadá: Josef Sudek pro jeho čistotu, zahalenou modernost, neřevnivost a skrytou subverzívní schopnost nás nikdy neopustit, tedy ani po roce 1989. Konečně, proč by to měl být žijící umělec. Uvidíme za třicet let, co z dnešního „jeden z nejvýznamnějších“ přežije.

VÁCLAV PODESTÁT,FOTOGRAF A PEDAGOG
Josef Koudelka za celoživotní i polistopadové dílo a za monografii Koudelka, Torst, 2006; i za jeho nezpochybnitelné postavení v současné celosvětové fotografii. Jindřich Štreit za dílo a monografii Vesnice je svět, Arcadia, 1993, za monografii Jindřich Štreit, Fotografie 1965–2005, KANT, 2006 a za životní retrospektivy ve Slovenské národní galérii v Bratislavě 2007 a v domě U kamenného zvonu v Praze 2008.

JAN POHRIBNÝ,FOTOGRAF
Jindřich Štreit. Pro jeho upřímnost a otevřenost, s jakými dokázal zobrazit obyčejný život na vesnici doma i v jiných částech světa. Je nemnoho tvůrců, kteří s takovým nasazením podávají své svědectví a dokáží je i zavčas zhodnotit. Víc než dvacítka Štreitových knih a několik set autorských výstav dráždí mnohé jeho kolegy a kritiky, ale možná si neuvědomují, jakou službu tím tento autor ze Sovince ve prospěch české fotografie za posledních dvacet let vykonal.

TOMÁŠ POSPĚCH,FOTOGRAF A HISTORIK UMĚNÍ
Protože otázka se neptá na aktuální stav, ale usiluje přehlédnout celé uplynulé dvacetiletí, je hlasování obtížné a vyžaduje se trochu rozepsat. Když to přehlédnu od raných devadesátých let do současnosti, čím jsem byl nejvíce osobně zasažen a dodnes považuji za zásadní počiny pro českou fotografii, musím zmínit zásadní tvorbu Jana Svobody pro její specifičnost a intenzitu. Ten však již zemřel na začátku námi sledovaného období. Kolem poloviny 90. let považuji za významné vydání souboru Josefa Koudelky Exily, zmínit musím Jindřicha Štreita pro jeho rozvíjení tvorby, organizační aktivitu i pedagogické působení, určitě tvorbu Ivana Pinkavy, práce Veroniky Bromové z 90. let, fotografické cykly Jiřího Davida, výstavy Pavla Baňky a Václava Jiráska v Rudolfinu. Zajímavých počinů bylo mnoho, ale že by z těchto dvou desetiletí vystupovala jednoznačná osobnost, která by tento obor charismaticky zasáhla, to zde nenacházím. Zásadním počinem v oboru by bylo, kdyby se konečně podařilo otevřít muzeum fotografie v Praze, a především, kdyby došlo k samozřejmému přijetí fotografie ze strany českých umělecko-historických kateder a Národní galerie, tak jako k tomu došlo, také se zpožděním, ale už v průběhu 70. let v západním světě. Za uplynulá léta kladně hodnotím plejádu šesti fotografických škol, působení nakladatelství KANT a Torst, aktivity Moravské galerie v Brně, pražské UPM, ale také galerií Langhans a Leica v Praze, Fiducia v Ostravě, Galerie artistů v Brně, Malé výstavní síně v Liberci.

RUDO PREKOP,FOTOGRAF
Za nejvýznamnější porevoluční počin na fotografickém poli považuji objevení/nalezení, zrestaurování, zpracování a zkatalogizování obrazového archívu fotoateliéru Langhans. K tomu se kontinuálně váže i moje odpověď na otázku po OSOBNOSTECH, za něž bych určil lidi, kteří měli na tomto počinu největší zásluhu. Je to Zuzana Meisnerová, jež celý unikátní projekt, jakož i jedinečnou rekonstrukci domu Langhans zaštítila, a již bohužel zesnulý fotograf Ivan Lutterer, který archív zrestauroval, a tím tento hodnotný dobový obrazový dokument zachránil pro příští generace.

MICHAL RŮŽIČKA,FOTOGRAF
Když se ohlédnu za českou tvorbou posledních dvaceti let, tak si vybavím hlavně dvě jména: Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl. Jenže to jsou dnes už spíš světové legendy, pracují v zahraničí, a ne u nás, a vlastně ani nevím, jestli jsou ještě považovány za české fotografy. Ze současných českých autorů jsou podle mého názoru nejvýraznější Tono Stano, Ivan Pinkava, Tomki Němec a Nguyen Phuong Thao.

JAN SÁGL,FOTOGRAF
Karel Kerlický. Ač sám výborný fotograf, vzdal se svých ambicí a vybudoval nakladatelství obrazových (převážně fotografických) publikací světové úrovně, zejména co se kvality tisku týká.

HERBERT SLAVÍK,FOTOGRAF
Pro mě je to jednoznačně Josef Koudelka, v období po roce 1989 především za jeho panoramatické krajiny, ty jsou naprosto dokonalé. Jeho výstavu ve Veletržním paláci považuji za jednu z nejlepších výstav, jež zde po roce 1989 vůbec byla.

KAREL SRP,HISTORIK UMĚNÍ
Pro mne jsou to fotografové, kteří stojí na okraji uznávané fotografie, jako dvojice Martin Polák a Lukáš Jasanský a Markéta Othová. Přišli s novým názorem, a navíc se uplatnili na výstavách, kde fotografie nehrála vůbec prim. Není jednoduché být mimo a zároveň v. Jejich práce, přestože je přijímaná, je stále nedoceněná.

TONO STANO,FOTOGRAF
Je to Anna Fárová, a to nejen dvacet let po Listopadu, ale i třicet let před Listopadem. Je to velké množství důvodů, jejichž vyjmenování by zabralo cele číslo.

ŠTĚPÁNKA STEIN,FOTOGRAFKA
Za osobnost české fotografie posledních let považuji autorku Ditu Pepe se souborem autoportrétů. Ani vlastně nevím, jak to odůvodnit. Prostě je to dobré a je mi to blízké ...


JAN ŠIBÍK,FOTOGRAF
Josef Koudelka došel nejdál. Je žijící fotografická celebrita, jež ovlivnila celou generaci fotografů nejen v Česku, ale i ve světě.

DUŠAN ŠIMÁNEK,FOTOGRAF
Anna Fárová — stále pro mě zůstává osobností, kterou zatím nikdo z nových teoretiků nepřekonal. 2. Jasanský–Polák — autorské duo, jež zásadně zlomilo bariéru ve vnímání tzv. klasické fotografie a použití média fotografie v umění.

IRENA ŠORFOVÁ,
KURÁTORKA A ORGANIZÁTORKA FOTOGRAFICKÝCH VÝSTAV

Josef Koudelka pro lidskou a uměleckou hodnotu jeho tvorby.

JINDŘICH ŠTREIT,FOTOGRAF
Samozřejmě Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl. Jinak mám velmi rád a velice si vážím fotografií, ale i životních postojů Pavla Diase.

ZDENĚK THOMA,FOTOGRAF
Byl jsem v pokušení napsat jméno svého kamaráda Oldy Karáska nebo Pavla Diase, ale přece jen ti vytvořili svá nejlepší díla v šedesátých a sedmdesátých letech, a přestože v práci pokračovali, jsou nejvíc oceňováni za to, co fotografovali v mládí. A tak je tu jiné jméno: Dana Kyndrová. I ona začínala v sedmdesátých letech, ale nejlepší práce vytvořila až po sametové revoluci. Na začátku devadesátých let vystavila skvělé, pocitově bohaté reportážní soubory Uprchlíci (1991), Odchod sovětských vojsk (s K. Cudlínem, 1991), Poutní místa (1992) a v dalších letech se vrátila ke své hlavní parketě — k zobrazování života žen – z úhlu laskavosti, soucítění a porozumění. Mluvím o výstavních souborech Švýcarská žena, a hlavně Žena mezi vdechnutím a vydechnutím (1998), která dostala i knižní podobu (Kant 2002). Je tam všechno to, čemu se říká humanistická fotografie. Nepamatuji se, že by podlehla módě barevné fotografie, vždy zůstala věrna černobílé. Zkrátka hlasuji pro Danu Kyndrovou!

JIŘÍ TUREK,FOTOGRAF
Jednoznačně Antonín Kratochvíl ... a to proto, že udělal zásadně nejvíce pro jméno české fotografie ve světě. Ač osobnost — celebrita světového fotožurnalismu, kterou většina největších světových artdirectorů, vydavatelů, pictureeditorů stále kvůli její práci spíše směřuje jako fotografa amerického –, nikdy nezapomene uvádět na pravou míru, že je fotograf český!!! Především jej obdivuju za pokoru a profesionalitu, kterými se věnuje fotografii jako řemeslu!!!

PETR VILGUS,HISTORIK FOTOGRAFIE
Z podobných dotazů jsem rozpačitý. Nenacházím v českém prostředí jednoho konkrétního fotografa, teoretika, kurátora nebo publicistu, jenž by jak maják vyčníval vysoko nad ostatními. Nevidím jednotlivce, ale celou řadu dobrých, skvělých, výborných i vynikajících osobností. Oceňuji Vladimíra Birguse a jeho Institut tvůrčí fotografie, který po roce 1989 narušil monopol FAMU na vysokoškolskou výuku fotografů. Vážím si Miroslava Vojtěchovského za jeho praktickou i teoretickou činnost stejně jako za dvojí pokus vymést v pozici rektora Akademie múzických umění pavučiny z temných zákoutí této vysoké školy. Smekám před Janou Bömerovou – před její houževnatostí, s jakou Leica Gallery překonala lidskou přízemnost prezidenta Klause, a zejména před jejím projektem „nejde-li divák do galerie, musí galerie po kolejích za divákem“. Obdivuji Ondřeje Neffa, jímž vedená osvěta měla, má a doufám, že bude mít na českou fotografickou veřejnost mimořádný vliv. Tleskám Karlu Kerlickému, jehož vydavatelství Kant publikuje dlouhou řadu fotografických knih nekomerčního charakteru, a kroutím hlavou nad životní energií dokumentárního fotografa Jindřicha Štreita.

TEREZA VLČKOVÁ,FOTOGRAFKA
Nedokáži odpovědět jednoznačně. Za jednu z nejvýznamnějších osobností považuji Josefa Koudelku. Pro mne však jeho nejvýznamnější práce vznikla před rokem 1989. Velmi si vážím tvorby Václava Jiráska, jehož fotografie mne fascinují už od dob skupiny Bratrstva. Mezi umělce a fotografy, kteří určitým způsobem narušili zažité hranice vnímání tohoto média, podle mého názoru patří Jolana Havelková, Markéta Othová, Milena Dopitová, Václav Stratil a skupina Kamera Skura. Jejich konceptuální tendence nejsou jasně srozumitelné, přesto jejich tvorba vyvolává otázky o nás samých i o chápání tohoto světa … Nerada bych také opomenula fotografie Jindřicha Štreita, jenž se svými dokumentárními snímky dotkl nejednoho srdce. Jeho fotografie odráží lidství v každém detailu. O velký rozvoj české fotografie díky odborným pracím, publikacím a výstavám se zasloužili Vladimír Birgus spolu s Janem Mlčochem.

MIROSLAV VOJTĚCHOVSKÝ,TEORETIK A PEDAGOG
Při hledání odpovědi na první otázku se dere do podvědomí celá řada jmen: Štecha, Štreit, Dias, Koudelka, Kratochvíl, Šibík, Cudlín, Pinkava, Jirásek a jistě jich je ještě několik dalších, které jsem nestačil vyjmenovat, a za každým z těchto jmen se nalézá mnoho dobrých důvodů, aby jejich nositelé byli označeni za výjimečné osobnosti české fotografie. Když se ale zbavím všech osobních vášní a překonám i ty nejzasutější animozity, jimiž — jak doufám — netrpím, tak musím ukázat na prof. PhDr. Vladimíra Birguse, a to hned z několika důvodů: Od listopadu roku 1989 zmnohonásobil své aktivity na zdůrazňování kvalit české fotografie nejenom doma, ale na jejich prosazování za hranicemi. Uskutečnil celou řadu důležitých výstav, z nichž ta poslední v Bonnu je jistě významným podtržením jeho dvacetiletého účtování české fotografie. Vladimír Birgus ale také navázal během posledních dvaceti let na práci poválečného architekta českého vysokého fotografického školství, prof. Jána Šmoka, když uvedl do života opavský Institut tvůrčí fotografie, školu, která nabyla a stále nabývá většího významu. Absolventi opavské školy, stejně jako její pedagogové, se stávají neoddiskutovatelně významnými osobnostmi české fotografie a i k jejich prosazování, respektive prosazení činí dr. Birgus, ať už se nám to líbí, nebo ne, velice mnoho. Je třeba ale také připomenout, že při vší té organizační práci nezapomíná Vladimír Birgus ani na svou vlastní fotografickou tvorbu, i když se třeba ve srovnání s tím ostatním, co bylo řečeno, jeví méně významnou.

PETR ZHOŘ,FOTOGRAF
Ostrá rozhraní neexistují a klasifikace osobností je vždy na pováženou. Neumím proto vyslovit pouze jedno jméno, aniž bych nemyslel na další. Za to, jak chce a umí ovlivnit běh věcí, pro její bojovnost, entuziasmus a schopnost dotáhnout své projekty do konce musím jmenovat Danu Kyndrovou. V oblasti tvorby je pro mne velmi důležitý Jiří Stach, jehož imaginativní svět, kam nás umí tak skvěle vtáhnout, nezná žádná omezení a věříme mu jej už mnoho let, během nichž intenzita jeho obrazů neslábne ani nepodléhá ... Důkazem je vynikající kniha Natura Magica.




No a jak zněla druhá otázka speciální ankety Reflexu o OSOBNOST XX v oblasti FOTOGRAFIE za období 1989–2009?

REFLEX:
II. Jaké dílo (nebo umělecký počin, myslí se tím i výstavy, monografie, galerijní aktivity) vás u nás v uplynulých dvaceti letech nejvíce oslovilo?
...z odpovědí respondentů (viz níže) vzešly hned dva následující žebříčky:


NEJDŮLEŽITĚJŠÍ POČINY

1.GALERIE RUDOLFINUM (20x)
2.Nakladatelství TORST (14)
3.VÝSTAVA ČESKÁ FOTOGRAFIE 20. STOLETÍ (12)

(Praha 2005 / Bonn 2009)


4.VÝSTAVY JOSEFA KOUDELKY (9)
5.GALERIE LANGHANS (8)
6.LEICA GALLERY PRAGUE (7)
7.NAKLADATELSTVÍ KANT (4)
8.–9.CZECH PRESS PHOTO (3)
8.-9.VÝSTAVA NAN GOLDINOVÉ V RUDOLFINU (3)
10.-11.VÝSTAVA HEROES IVANA PINKAVY (2004) (2)
10.-11.VÝSTAVA INDUSTRIA VÁCLAVA JIRÁSKA (2006) (2)




NEJLEPŠÍ VÝSTAVY

1.ČESKÁ FOTOGRAFIE 20. STOLETÍ (Praha 2005 / Bonn 2009) (12)
2.JOSEF KOUDELKA: FOTOGRAF VE VELETRŽNÍM PALÁCI (6)

(2002–2003)


3.NAN GOLDINOVÁ: CHCI BÝT TVÝM ZRCADLEM V RUDOLFINU (3)

(1999)

4.–8.JOSEF KOUDELKA: INVAZE 1968 (2008) (2)
4.–8.SEBASTIÃO SALGADO: EXODUS (2001) (2)
4.–8.SEBASTIÃO SALGADO: WORKERS (2005) (2)
4.–8.IVAN PINKAVA: HEROES (2004) (2)
4.–8.VÁCLAV JIRÁSEK: INDUSTRIA (2006) (2)




Jak odpovídali individuálně:




BARBORA BÁLKOVÁ,FOTOGRAFKA
Na zodpovězení druhé otázky jsem možná poněkud mladý ročník, ale poslední dobou mne udivuje práce Vladimíra Birguse, a to jak teoretika, tak pedagoga opavského ITF.

PAVEL BAŇKA,FOTOGRAF, EDITOR A PEDAGOG
Nejvíce mne oslovily: 1. Aktivity Galerie Rudolfinum představující českému publiku nejvýznamnější osobnosti soudobé světové fotografie a mimořádné projekty českých fotografů. Velké retrospektivy Cindy Shermanové, Nan Goldinové, Jürgena Klaukeho, Rineke Dijkstra byly pro mne zcela zásadním přínosem. 2. Odplata Veroniky v Galerii hlavního města Praha, 3. Retrospektiva Josefa Koudelky ve Veletržním paláci.

JAROSLAV BÁRTA,FOTOGRAF A PEDAGOG
Velkým počinem je vznik Galerie Langhans, protože dík nesmírnému úsilí se z již téměř zničené minulosti starého ateliéru Langhans podařilo vyvolat na svět paměť na místo spojené s fotografií a zbudovat zde skvělou fotografickou galerii — což je počin nadčasový a hodný úcty.

VLADIMÍR BIRGUS,FOTOGRAF, KURÁTOR A HISTORIK FOTOGRAFIE
Nejsilněji na mě zapůsobila retrospektiva Antonína Kratochvíla v Domě umění města Brna a výstava Heroes od Ivana Pinkavy v Galerii Rudolfinum.

JANA BÖMEROVÁ,GALERISTKA
Musím přiznat, že se mi nejvíce líbil Galerijní vlak se Sebastiãem Salgadem — nemohu však navrhovat vlastní aktivity. Chybějí mi autorské výstavy. S celkovou situací ve fotografii u nás jsem více než nespokojená. Vadí mi, jak se zde galerie pouze pronajímají a lidé vidí téměř pouze ty, co si za to platí a ani se to nedozvědí. Pak jsou výstavy v Mánesu (jako pana Brunclíka) vnímány jako špička české fotografie. Tím jen v oboru ztrácíme diváky. Fotografie nemá postavení, které by si právě u nás zasloužila. Nemáme žádné permanentní výstavy Drtikola, Sudka nebo Funkeho. Je to, jako kdybychom nemohli při návštěvě Vídně vidět Klimta nebo v Amsterdamu van Gogha. V předsednictví jsme se celému světu prezentovali s knihami vytvořenými jedním fotografem — Herbertem Slavíkem ...

KAREL CUDLÍN,FOTOGRAF
Důležitý je vznik mnoha nakladatelství, jež se zabývají fotografií. Mám na mysli hlavně Torst (jeho projekt malých čtvercových monografii, ale i vydání velké monografie Josefa Sudka od Anny Fárové či knih Josefa Koudelky), dále nakladatelství Nový svět (nejen knihou Bohemia Jana Reicha), nakladatelství Kant, Gallery, Argo, Fra ... Důležité jsou aktivity Jaroslava Bárty, vznik nových galerii, mnoho vystav na Pražském hradě (hlavně v době vlády prezidenta Havla), pro žurnalistickou fotografii fungování soutěže Czech Press Photo ...

JAROMÍR ČEJKA,FOTOGRAF
Výstava Nan Goldinové v Rudolfinu (1999)

JIŘÍ DAVID,VIZUÁLNÍ UMĚLEC
Pokud se myslí jen u nás, tak v polovině devadesátých let to byla například činnost galerie Leica, jež ne svou vinou zanikla, aby se poslední rok dva opět zvedala, pak samozřejmě důležité fotografické výstavy v Galerii Rudolfinum a v poslední době to je Galerie Langhans, před nedávnem ještě i galerie Sudkův ateliér se svou strategii zaměřenou na mladou fotografii. Nedají se však pominout jak teoretické, tak kurátorské práce Karla Císaře, Tomáše Pospěcha. Ty, co se už sem nevejdou, mi doufám odpustí?!

ANTONÍN DUFEK,TEORETIK A KURÁTOR
Edice FotoTorst; Jiří David, Skryté podoby, Praha 1995 a Bez soucitu, 2002; Praha objektivem tajné policie, 2009

ALENA DVOŘÁKOVÁ — VIKTOR FISCHER,FOTOGRAFOVÉ
Nejhodnotnější počin je podle nás výstava a katalog „Česká fotografie 20. stoleti“ (Vladimír Birgus, Jan Mlčoch)

ANNA FÁROVÁ,HISTORIČKA UMĚNÍ
Jako zásadní počiny vnímám edici FOTOTORST, představující důležité české fotografy a aktivity Galerie Langhans. Zaujal mě také katalog k výstavě Czech Vision (2007) v berlínské galerii Rudolf Kicken: je to důkaz, že v Německu vidí českou fotografii jako způsob určitého vidění světa.

GABINA,FOTOGRAFKA
Oslovila mě činnost Zuzany Meisnerové, která nově vybudovala fotografickou Galerii Langhans ve Vodičkově ulici a pořádá zde vybrané fotografické výstavy.

JOLANA HAVELKOVÁ,FOTOGRAFKA A KURÁTORKA
Nejvíce mne oslovila činnost nakladatelství Torst (FotoTorst), které soustavně vydává fotografické knížky.

BOHDAN HOLOMÍČEK,FOTOGRAF
Pokračování nakladatelství TORST ve vydání edice FOTOTORST.

MIROSLAV HUCEK,FOTOGRAF
Významná výstava Sebastiãa Salgada, jež proběhla v Mánesu v září a říjnu 2001 s názvem Exodus. Když tuto výstavu hodnotím, nesleduji jen společenský přínos tématu, ale hlavně způsob zpracování autorem. Autorem, který je po tvůrčí i technické stránce na špičce, dokonce by se dalo říci, že určitým způsobem — ve vyjádření v cyklu — předstihl Bressona. Výstava měla vše, co je k takové prezentaci potřeba, prostor, adjustaci-prezentaci, PR, reklamu v ČT a širokou podporu médií. Ta výstava stála za to.

JIŘÍ HANKE,FOTOGRAF
VÝSTAVA ČESKÁ FOTOGRAFIE 20. STOLETÍ autorů Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha z roku 2005. Významný výstavní projekt (jak pro současnost, tak pro budoucnost) pro orientaci o české fotografii minulého století.

GEORG HODEK,ISIFA
Poslední dobou moc nestíhám výstavy a galerie, vlastně mě baví už jen objevování nových talentů. Proto mě zaujal výstavní cyklus „Šestka“ s podtitulem Šest českých fotografických škol, která se konala poprvé v Pražském domě fotografie v roce 2006 a potvrdila, že se česká fotografie konečně inovuje a vstupuje do 21. století. Dále mě oslovila fotografická soutěž FRAME.

BLANKA CHOCHOLOVÁ,FOTOGRAFKA A KURÁTORKA
Fotografii nejvíce pomáhají kvalitně vydané publikace a v tom udělal obdivuhodný a dlouhodobý počin Karel Kerlický se svým nakladatelstvím KANT.

JOSEF CHUCHMA,KRITIK FOTOGRAFIE
Je toho dost, jen si to všechno vybavit! Takže skoro jen namátkou: Koudelkova kniha Invaze 68, překlad esejů Francouze Rolanda Barthese Temná komora a Američanky Susan Sontagové O fotografii, ale i různých textů českého rodáka, filozofa a teoretika médií Viléma Flussera. Výstavy Cindy Shermanové a Nan Goldinové v Rudolfinu.

MILAN JAROŠ,FOTOGRAF
V uplynulých dvaceti letech mne na domácí scéně nejvíce oslovily výstavy pořádané v Galerii Rudolfinum, a to především zásluhou Petra Nedomy. Představil v Praze celou řadu vlivných autorů: Nan Goldinová, Cindy Shermanová, Rineke Dijkstra, čínská fotografie ... Ve světovém měřítku byl pro mne zásadní fotografický festival v Perpignanu, který loni oslavil dvacet let svého konání.

VÁCLAV JIRÁSEK,FOTOGRAF
Nejvíce si vážím vydávání časopisu Fotograf a „importu“ fotografických výstav dvou galerií: Langhans a Galerie Rudolfinum.

PETR JEDINÁK,FOTOGRAF
Monografie Josefa Sudka od Anny Fárové, vydaná nakladatelstvím TORST v roce 1995.

LADISLAV