Řvoun, spisovatel a herec Henry Rollins (48) přijede 8. února počtvrté v životě do Prahy. Někdejší frontman hardcoreové legendy Black Flag přijede do pražské Akropole tentokrát mluvit. Se svými vystoupeními v duchu hnutí...
„spoken word“ slaví ve Státech velké úspěchy už čtvrt století. Zatelefonovala jsem mu do Los Angeles ještě před startem jeho turné a dost jsem se bála, že mi práskne sluchátkem – novináře totiž vždycky otevřeně nenáviděl a ženské taky. Ale Henry Rollins je dnes jiný člověk.
Tři z vašich šestnácti knih vyšly v češtině a všechny obsahují poznámky typu „Tuhle jsem musel udělat dva rozhovory. Bylo to, jako by mi trhali zuby“ . Změnil se za těch třicet let, co jste na scéně, váš vztah k žurnalistům, když jste sám uváděl spoustu televizních i rozhlasových pořadů a psal do hudebních časopisů?
Změnil. Snažím se být hodný a lidi respektovat, takže pokud nemáte to příšerné ego jako spousta vašich kolegů, hlavně těch anglických smradů z hudebních časopisů, budeme si určitě rozumět.
Při vystoupeních někdy vyprávíte o mezilidských vztazích, o své muzikantské minulosti, o drogách a sexu, jindy o politice. Do čeho se pustíte v Praze?
Asi budu mluvit hlavně o novém americkém prezidentovi, i když ten starý byl lepším terčem. Taky mě dost zajímá rasismus a svoboda slova. Ostatně vy jste v dubnu z české země vyprovodili antisemitistického klasika a rasistu par excellence Davida Dukea. Když se v Praze snažil propagovat svou ohavnou knihu Moje probuzení, zavřeli jste ho, poněvadž popírá holocaust. To mě fascinuje! Jasně, holocaust se stal, ale jak u nás ve Státech ústavou chráníme svobodu slova, zřejmě bychom ho nechali žvanit.
Budete mluvit i o tom, kde a jak jste strávil posledních pár měsíců?
Rozhodně. Předevčírem jsem přijel z Číny, byl jsem jen sám s báglem a kamerou v Jordánsku, Indonésii, v Bangladéši, v Indii, v Nepálu, v Bruneji, v Emirátech, chystám se do Senegalu a do Mali. Na stará kolena mě totiž začalo zajímat, jak tenhle svět funguje. Chci pochopit globalizaci, chci vědět, proč se ve slumech v Bangladéši válejí po zemi láhve od pepsi a proč má Amerika takovou moc.
To myslíte vážně? Z průkopníka hardcoreu, který viděl svět „jako prdelatý biologický večírek“ a v jehož egocentrických knížkách umírali na každé stránce tak tři lidi v závějích drog, mizerného sexu a brutality, jste to dopracoval až na aktivistu?
Poslechněte, globalizaci nezastavíte, ale kontrolovat ji musíte. Když začnou být lidi až moc chamtiví, je třeba mít po ruce pravidla a zákony. Podívejte se, jaké ekonomické turbulence máme teď v Americe jen díky našemu laissez-faire přístupu. Loni jsem projel celou jihovýchodní Asii včetně Barmy, viděl jsem, co války udělala s Íránem, se Sýrií a Libanonem. Projížděl jsem Pákistánem, zrovna když zavraždili Bénazír Bhuttovou. Člověka tyhle cesty naučí pokoře a skromnosti – mám čím dál radši lidi a obdivuju je za to, jak jsou přizpůsobiví a silní, jak bojují. Jídlo nemají, čistá voda kilometry daleko… My lidi jsme toho na světě dost zmrvili. Čím jsem starší, tím víc chyb vidím.
Vaše evropsko-americko-jihoafrické 2010 Frequent Flyer Tour má nějakých sto zastávek. Baví vás vůbec ještě „jít na pódium a krvácet před cizími lidmi“ , jak jste kdysi napsal?
Ano, ale uvědomuju si, jak drzé je přijít v době ekonomické krize na pódium, vyrvat z vás peníze za vstupné a pak začít mluvit: Do háje, zaplatili jste si mě, tak držte zobáky a poslouchejte! Když už ty lidi takhle otravujete, musíte jim mít sakra co říct! A já vám slibuju, že v Praze to pro vás nebude ztráta času, nebudu vám kázat kraviny ani dělat laciný fóry.
Zdá se, že pořád platí to vaše staré „lezu na jeviště, protože jsem nasranej“ .
Jo, mám vztek v jednom kuse, takovej prostě jsem. S vášní a zapálením vám budu cpát do hlavy svoje vidění světa, popíšu vám náš úžasný americký systém zdravotního pojištění a veřejné zdravotní a sociální péče, to, jak si zaměstnanci velkých pojišťoven vezou domů vánoční bonusy, zatímco vy chcípáte na chodníku, protože vaše zdravotní pojištění z nějakého důvodu nefunguje. Měli bychom konečně přestat být apatičtí a začít věci měnit.
A vy jste nejspíš začal. Už netvrdíte jako dřív, že „přeražený nos je univerzální jazyk“ , naopak mluvíte o právech homosexuálů, podporujete veterány z Iráku a Afghánistánu…
No jo, co mi zbejvá. A před dvěma lety jsem natočil benefiční album pro tři kluky, co hnili ve vězení za vraždu, kterou podle nás nespáchali. Stálo mě to dva roky snahy a nějakých 70 000 dolarů – zaplatili jsme státu Arkansas za testy DNA z materiálů nalezených na místě zločinu a taky za právníky. Snad se ukáže, že ti kluci nic neprovedli. Byl jsem strašně naštvanej, že nikdo nic nedělá, i když v tom případu spousta věcí nesedí.
Takže jste přestal myslet na sebe? Ve vašich cestovních denících, co vyšly v češtině jako Blues černýho kafe a Nejsem tu moc často? , jste jen a pouze vy. Třeba v zápiscích z německé části turné z konce roku 1989 není o středoevropských revolucích ani zmínka.
Byl jsem mladej a do sebe zahleděnej parchant. Teď mi táhne na padesát a začínám se rozhlížet, co se děje kolem mě.
Ano, vaší antibushovské satiry je plná youtube. Ale kde zůstala muzika?
Asi zklamu příznivce Black Flag a Rollins Band, ale na hudbu teď prakticky nemyslím. Muzika byla zvonem, na který jsem zvonil zatraceně často a dosti tvrdě, to uznejte. Neznám nikoho, kdo by jezdil takové šňůry, kdo by nechával na pódiu tolik vlastní krve. Už nevím, co bych mohl udělat víc a líp, nechci se opakovat. Přes dvacet alb, tisíce koncertů… Když teď potkám na letišti bandu pokérovaných maníků s nástroji a pasy v ruce, nezávidím jim to. Nechci se vrátit do kůže chlápka, jakým jsem byl před deseti lety.
Hudba je teď navíc úplně jiná.
Ale pořád skvělá, hlavně mladé kapely ve Státech a pak progresivní Japonsko. Mám jednou týdně hudební pořad v rádiu, takže hudební vývoj docela sleduju. Noise, stoner-rock undergroundová scéna, labely Gods of Tundra, Tee Pee… Taky prodávání hudby na internetu, třeba přes e-bay, je fantastický vynález. Fajn, pokud se chcete unudit k smrti, pouštějte si dál Avril Lavigne, ale doporučuju vám radši hledat na webu nové věci. Třeba mladí v rozvojových zemích, kde prostě nejsou obchody s cédéčky, si vyměňují obrovské soubory s hudbou, třeba se srílanským heavy-metalem. V takovém Íránu je zas prakticky zakázané hudbu provozovat a poslouchat, takže jsem tam pár lidem dal stogigové pevné disky s muzikou, kterou by mohli poslouchat a šířit mezi sebou.
Pokud jde o to šíření, jak vás osobně zasahuje stahování hudby zadarmo, kradení?
Často dostávám dopisy typu „Kámo, jsem švorc, studuju na střední a právě jsem si zadáčo stáhl devět tvých alb s mluveným slovem, tak se prosim tě nezlob“ . Mám svoje fanoušky rád a jsem radši, když mě lidi uslyší, než když mi nahrávací společnosti zaplatí. Těch pár centů mě nespasí, ale některé menší kapely jo. Navíc nesnáším, když nějaký šprýmař zkopíruje stokrát DVD s mojí show a pak to vyčůraně prodává na e-bay za 35 dolarů. Sám za hudbu vždycky platím.
Henry Rollins se narodil 13. 2. 1961 v americkém Washingtonu, D. C. Na počátku 80. let s kapelou Black Flag spoludefinoval žánr hardcore, pak hrál s Rollins Bandem a od roku 1983 jezdí po světě se svou improvizační show mluveného slova. Spisovatel, moderátor a herec (například Johnny Mnemonic, Lost Highway nebo Nelítostný souboj) vystoupí v pražské Akropoli 8. února v 19 hodin. Vstupenky stojí v předprodeji 550 a na místě 650 korun.
