Proustova pasáž o madlence namáčené v čaji se jednou provždy stala klasikou nejen francouzské literatury: chuť, jež přinese vzpomínky na celé dětství. Chuť a paměť jsou hlavními motivy další knihy Muriel Barberyové...
, která vyšla česky po autorčině bestselleru S elegancí ježka.
Před rokem se český čtenář mohl s touto elegantní a stylisticky zdatnou autorkou seznámit prostřednictvím románu S elegancí ježka, který ve výborném překladu Petra Christova vydal brněnský Host . Nyní stejné nakladatelství a stejný překladatel sáhli po autorčině debutu, drobném románu, anebo spíše novele s výmluvným názvem Pochoutka.
Ve fragmentech vypráví životní příběh „food kritika“, jak se dnes této čím dál oblíbenější, leč zároveň čím dál zprofanovanější profesi u nás říká. Pierre Arthens se vypracoval ze skromných počátků ve skutečnou celebritu, obdivovanou čtenáři a obávanou šéfkuchaři a majiteli restaurací. Teď je vážně nemocný a od lékařů se dozvídá nemilosrdný ortel – zbývá mu jen několik dnů života a on marně pátrá v paměti, kde se snaží najít jednu konkrétní chuť z dětství: „Věřím, že je to chuť kdesi z dětství či z doby dospívání. Nějaké neobyčejné skvostné jídlo z časů před jakoukoli kritickou zkušeností, které předcházelo veškerým mým touhám a ctižádosti vypovědět rozkoš z jídla. Zapomenutá chuť uhnízděná v nejskrytějších hlubinách mého nitra, jež se za soumraku života odhaluje jako jediná pravda, která má být pronesena – či vykonána. Hledám, ale nenacházím.“
Již z prvních vět knihy je patrné, že Arthens je svou prací doslova posedlý. A Barberyová dokáže tuto posedlost náležitě podat: popisy jídel jsou tak smyslně skvostné, že naši kritici jídla a restaurací by se měli co učit. V těch popisech je jistá dramatičnost, ale zároveň konzistentní přístup, přičemž je sympatické, že v seznamu vypravěčových zážitků zdaleka nefigurují nejvýše luxusní restaurace, ale že právě jde o prožitek, často podkreslený atmosférou: „Celý náš život není ničím jiným než osmózou slov a činů, v níž ta první odívají ty druhé svým slavnostním šatem. A tak slova mých náhodných přátel, která prozářila jídlo skryté dokonalosti, dokázala sama o sobě, takřka navzdory mně samému, naplnit podstatu mého jídla, a to co jsem s takovou radostí oceňoval, nebylo maso, nýbrž právě slovo.“
Právě ty kapitoly, v nichž autorka propůjčuje svůj hlas kritikovi, jsou na knize nejúchvatnější. Kromě přesvědčivých, smyslových popisů je tu řada výborných postřehů o jídle, víně a whisky, nicméně – což je z literární perspektivy nejdůležitější, to vše ostatní jsou jen bonusy navíc – hlavně nám tyto pasáže poskytnout jasný obrázek o Arthensově posedlosti. Nic kromě jídla pro něj neexistuje: rodina, přátelé, okolí, to vše je podružné. Z jeho slov vystupuje prací posedlý člověk, jemuž se v oboru podařilo dosáhnout obrovských úspěchů. Zároveň je to ale člověk arogantní, sobecký a ješitný, přičemž autorka jako by mezi řádky naznačovala jistou provázanost těchto vlastností a jeho profesní úspěšnosti.
Dojem, který z kapitol vyprávěných umírajícím protagonistou nabýváme, je potvrzen v promluvách ostatních lidí (zejména členů rodiny) a předmětů, které ho obklopují. Z mozaiky textů tak vyvstává obraz člověka, který věnoval všechnu svou energii tak povrchní věci, jako je jídlo. Nemá-li se zpronevěřit sám sobě, musí ve své zarputilosti a vášni vytrvat, do posledního dechu pátrat ve vzpomínkách po té nádherné chuti, a to s jistotou, že i kdyby ji konečně našel, zůstane podobně jako Proustův Swan se svou pamětí sám. Jakkoli se to podle názvu nemusí zdát, Pochoutka je vlastně tragický příběh. A i když literárně nedosahuje úrovně druhého románu, za přečtení rozhodně stojí.
Muriel Barberyová:
POCHOUTKA
Z francouzštiny přeložil Petr Christov.
Vydal Host, 2009. 128 stran.
Sledujte rubriku LITERATURA
