Na třetí básnické sbírce spisovatele, hudebníka a příležitostného herce Tobiáše JirouseNoční můry noční můry, která mapuje jeho tvorbu za posledních dvacet let, zaujme hlavně autorovo příjmení.
Na třetí básnické sbírce Tobiáše JirouseNoční můry noční můry, která mapuje jeho tvorbu za posledních dvacet let, zaujme hlavně autorovo příjmení.
„Ačkoli Magor není můj biologický otec, mám ho napsaného jako otce v rodném listě. Vždycky se ke mně i k mámě choval skvěle,“ řekl spisovatel, hudebník a příležitostný herec Jirous před lety v rozhovoru pro Novinky.cz. Škoda, že Ivan „Magor“ Jirous neuplatňoval na malého Toba alespoň autoritu autorskou…
Sedmatřicetiletý Jirous často řeší téma konce, lásek, neopětovaných lásek, vyždímaných lásek. Láme volné verše o tom, jak přemýšlí, spí nebo jak s ním nikdo zrovna nespí. A to je tematicky tak asi všechno. Lze najít jen pár výjimek, které se svým motivem zářné skupině sex, já a já vymykají – třeba báseň Začarovaný joint, jež tak syrově a pravdivě vypovídá o problémech mladé generace:
Nejde ubalit/ zatočíš ho/ olízneš/ zase se rozbalí/ vypadne filtr/ zasuneš ho/ zapálíš/ je to kouzlo/ vůbec nehoří
Autor pojmenovává nejpalčivější otázky své generace – neúspěch a nepochopení, přičemž svéhlavý joint mu slouží coby kontroverzní metafora. To je první možnost. Ta druhá pak tvrdí, že báseň je o jointu, co nejde zabalit. Z obrazotvornosti a originality není v textu ani travička, celé je to pitomé a hodí se to tak možná jako vtípek vepsaný někde pod manifest volné distrubuce marihuany.
Jirous své počiny seřadil do čtyř oddílů, přičemž se začíná tím nejaktuálnějším a čtenář pak sestupuje do básníkových raných pokusů. Některé hlubiny by měly raději zůstat nepokořeny. Třeba v básni Zlatá Olešnice v sekci veršů z let 1992–1997 Jirous píše:
Muž ženě omylem vypíchl oko/ nemohl se na to co ženě způsobil dívat/ její neúplný pohled ho neustále pronásledoval/ rozešli se/ netrvalo dlouho a našel si novou ženu/ žena mu omylem vypíchla oko/ starala se potom o něj/ až do nejdelší smrti.
Poloha rozzlobeného mladého muže, jakou Jirous zastává třeba v básni Už mě serou, mu sedí a je poměrně vtipná. I v básni Vandrák je znatelně cítit, o kolik je Jirous příjemnější v uvolněnějších polohách s lehkým beatnickým nádechem, kde se nesnaží jen surově prezentovat vlastní autorskou nevšednost.
zemřel/ flákal se jak pes/ celej život ruku v kapse/ v druhý cigaretu/ teď tu leží jak král/ s úsměvem na rtech/ odpočatý po životě/ stojí na ním/ vztekle hodí hroudou po víku/ jdou/ a nikdo nepláče
Doslov však dokázal vše spolehlivě pohřbít. Radši ho neberte vážně. Pokud jste totiž měli s interpretací Jirousových veršů potíže, sám autor s chutí přispěchá na pomoc. Hned na vnitřním obale se svěřuje, že psal dlouhou dobu tajně. „V tichu noci jako nějaká můra, co se obává zašustit, aby nepřivolala ráno.“ Možná s tím odtajňováním mohl ještě počkat… Na konci je pak sbírka opatřena hned dvěma doslovy. Jedním od samotného Jirouse, jenž líčí zrod své vášně k psaní, a pak textem Michaely Hečkové. Dodatek Hečkové podává jakýsi postmanuál pro to, jak Jirousovu tvorbu vlastně číst. A čtenář zjišťuje, že si od začátku počínal zhola pomýleně. Verše z autorových počátků jsou tak nablblé naschvál! Hečková to tedy charakterizuje korektněji, coby „samolibou onanii egomaniackého kluka z Poříčí,“ ale člověku se i tak uleví. Problém nastává, když Hečková označuje Jirousovy novější básně jako „něžně bizarní dopisy, tiché a intimní vyprávění s cynickým úsměvem“ , a dokonce se nerozpakuje přirovnat Jirouse ke Gellnerovi a Hlaváčkovi. Tehdy manuál pro natvrdlé recipienty zcela selhává.
Netvrdím, že výbor z básní Tobiáše Jirouse je katastrofa, ale přílišné akcentování autorovy osobnosti, která si na vás nakonec lstivě počíhá i v doslovu, působí rušivě a otravně. Navíc mě vyděsilo poselství, jež se vinulo celou knihou: Mladí básníci, protřepte svá šuplata a vydávejte, vydávejte zuřivě své počiny!
„Psaní do šuplíku“ se podceňuje. Takové tiché niterné básnictví má jistě něco do sebe, milí mladí básníci! Je intimní, procítěné, lyrické, osobité… a ostatní to nemusejí číst.
Tobiáš Jirous:
NOČNÍ MŮRY NOČNÍ MŮRY
Ilustroval Tobiáš Jirous (jak jinak!).
Vydal Labyrint v roce 2009, vydání první. 110 stran.
Sledujte rubriku LITERATURA
