Kniha Třešňovou alejí, nový román Evy Tvrdé, se zpočátku tváří jako bezkrevná, uplakaná nostalgie přežvykující již stokrát řečenou pravdu. Počáteční unylosti se však rychle zbavuje... LITERÁRNÍ RECENZE
LITERÁRNÍ RECENZE
Šestačtyřicetiletá spisovatelka Eva Tvrdá se nejdřív pokoušela prorazit jako autorka novel a povídek ze současnosti. Neúspěšně. Začala tedy sepisovat příběhy lidí z prostředí, které ji formovalo – z opavského Slezska – a pokračuje v tom dodnes.
Ze stejné kategorie knih je i její první román Třešňovou alejí. Ten vykresluje osudy několika lidí ze slezské vesničky Třebom, kde žili po staletí sudetští Němci, kteří však byli po druhé světové válce odsunuti. Na jejich místo přišli volyňští Češi. Jenže jejich neúplné „češství“ se zas znelíbilo komunistickému režimu.
Zpočátku se román tváří jako bezkrevná, uplakaná nostalgie přežvykující již stokrát řečenou pravdu, že na velikášské státnické záměry vždycky nejtvrději doplatí obyčejní lidé (aneb Nechoď, Vašku, s pány na led). Osudy často docela nevinných sudetských Němců pochopitelně dojímají. Stejně tak musí každého chytnout za srdce neutěšené válečné poměry nebo pachtění se nešťastných vojáků na frontě. A tak to na prvních pár stránkách vypadá, že Tvrdá vsadila na jistotu v podobě posmutnělého tématu – čtenář sleduje osudy několika rodin, jejichž životy semlela kola dějin.
„Jednoho dne se v kuchyni na zdi objevila fotografie otce ve vojenské uniformě. Několik dní nato matka, jindy klidná, uzavřená a málomluvná, hystericky lkala na otcově hrudi a říkala nepochopitelné věty. Proč by měla skočit do studny? Proč by měla umřít strachem? Proč by měli být všichni zatraceni?“
Postupně ale přibývají další postavy a děj se rozvíjí. V prvním z pěti oddílů knihy se seznámíme s rodinou sudetských Němců, zvláště pak otce, který musel narukovat k wehrmachtu a zoufale hledá způsob, jak se službě v armádě vyhnout, a jeho nejstarší dcery Edeltraud, pro niž je válečná doba hlavně koloběhem domácích povinností. Pasáže, v nichž Tvrdá zdařile kombinuje popis pocitů Edeltraud a jejího otce a skládá obraz skutečnosti z mozaiky mužského a ženského pohledu, jsou výborné. Skoro až zamrzí, že autorka v dalších oddílech výrazně posílila ženský princip vnímání a vyprávění se tak poněkud vyhranilo.
„Edeltraud si myslela, že muži, kteří odešli do wehrmachtu, se brzy vrátí, prostě jsou jen na nějakou dobu pryč, splní úkoly a pak se vrátí a všechno bude jako dřív. Hleděla na fotografii uniformovaného muže a uvědomovala si, že německý voják není chráněný kouzlem, je smrtelný, a že nic nebude jako dřív.´
Její otec poznával kouzlo wehrmachtu na vlastní kůži. Po několika dnech na východní frontě Kréta kamsi zmizela. Doma slýchal, a říkalo se to ještě i ve vlaku, že ruský voják je bez bojové morálky, se slabým odhodláním a výkonem. Počáteční bleskový ústup Rusů dobře posloužil propagandě, ale skutečnost na frontě se brzy změnila.“
Další dva oddíly vykreslují osudy volyňské dívky Ludmily, jejíž rodina odešla na konci války ze Sovětského svazu a osídlila statek po Edeltraudině rodině, a Němky Inge, jež sice přilne ke komunistickým myšlenkám, ale štěstí jí nová ideologie rozhodně nepřinese. Čtvrtá část sleduje zestárlou Edeltraud, která se přijede po letech podívat na svou rodnou vesnici, a poslední stránky pak patří několika dobovým fotografiím.
Román se po prvních stránkách rychle zbavuje počáteční unylosti. Autorka se však ke škodě výsledného dojmu snaží události sveřepě nehodnotit, pouze popisovat. Jenže tahle tvrdošíjná objektivita po čase trochu omrzí, stejně jako úsečný, jednoduchý styl vyprávění. Když se navíc Tvrdá znovu vrací k poučení o tom, jak je historie nejkrutější k těm, kteří ji nepíší, působí to až příliš banálně a přebujele. Mírotvorná agitka tak bohužel často zastíní i samotné dobře prokreslené postavy.
Eva Tvrdá: TŘEŠŇOVOU ALEJÍ
Vydání první. Stran 148. Vydalo ostravské nakladatelství REPRONIS v roce 2008. Na pultech knihkupectví od jara 2009.
Další knižní recenze naleznete v rubrice LITERATURA
