Aforista LADISLAV MUŠKA se pokusil o postmoderní román
Vyučený sladovník, operní pěvec, dramaturg, publicista, a hlavně mimořádně plodný spisovatel. To všechno jsou profesní atributy, jež rámují životopis známého semilského rodáka.
Ladislav Muška toho za uplynulých jedenaosmdesát let svého života stihl skutečně hodně. Vydal téměř třicítku knih a českému publiku – třebaže pro omezený náklad spíše regionálnímu – se představil jako oddaný sběratel drobných a ještě drobnějších epických žánrů, které z literatury rychle mizejí. Muškovy fejetony, autentické zápisky, epištoly, apokryfy a sebrané bonmoty sázely na tradiční, dnes už poněkud vyčichlý lidový humor prosycený bláznivými hyperbolami a nekonečnými slovními hříčkami. Z bludného kruhu neutuchající, ovšem marné snahy po společenské a politické aktualizaci jindy spíše familiérních aforismů o mezilidských vztazích mohl Muška vykročit právě svým prvním delším textem, románem Veronika vražednice.
Próza s podtitulem Koncert pro sekyru s doprovodem lidových nástrojů sice zřetelně vybočuje z Muškova obsažného bibliografického seznamu, avšak zdaleka nijak nevyčnívá z řady současné české prózy. Není to nakonec jen autorova vina, protože nenaplněná očekávání, k nimž dochází, jsou zásluhou nakladatelských ambicí, jež se knihu nezdráhaly označit za „postmoderní román“. Veronika vražednice není příběh všednodenních stereotypů, ale tragického osudu bezradné dívky, okolnostmi dohnané k vraždě svého manžela, a navíc nijak nepřekračuje hranice realistického popisu venkovského prostředí, bezútěšných mezilidských vztahů a porevolučních poměrů. Ať čtenář hledá jak hledá, na onu postmodernu by ve Veronice vražednici narazil snad jen v jejích českých polistopadových konotacích, tedy v tematizaci devadesátých let, v nichž se u nás výrazněji projevovala a ve kterých se každý druhý podnikavec toužil stát velkolepým obchodníkem. S přimhouřením oka by se možná dalo zauvažovat o případné podobnosti magickorealistického MárquezovaMaconda a Muškova severočeského krutého Podnebesí, snad jen s tím rozdílem, že labskoústecký spisovatel nenechává nic nedořečené, tedy otevřené pro další individuální interpretaci.
Koncert pro sekyru s doprovodem lidových nástrojů neumí být ani napínavým příběhem (ostatně jak by také mohl, když od začátku víme, že vyvrcholí vraždou, a z podtitulu i to, jak k ní dojde), ani psychologickou freskou – na to brouzdá příliš po povrchu. Není ani novodobou antickou tragédií v čele s beznadějnou protagonistkou (opět absence hloubky), což je tuším poloha, ve které se chtěl Muška usadit nejvíce. Jakkoliv to zní divně, ani zkušenost několika dekád nepomohla autorovi při prvním pokusu o souvislý román.
LADISLAV MUŠKA:
VERONIKA VRAŽEDNICE– Koncert pro sekyru s doprovodem lidových nástrojů
Vydal Dauphin v roce 2009. Stran 192.
