Shemekia Copeland

Shemekia Copeland Zdroj: Daniel Konrád

Shemekia Copeland ve městě duchů

 

Někdo by si ho snadno mohl splést s městem duchů. Třeba když se začne toulat po kolejích, přeleze zídku poničeného židovského hřbitova anebo se zahloubá nad jednou z památek věnovaných domnělému místnímu rodákovi Komenskému. V pátek večer se ale všechna pozornost v Uherském Brodě upínala k oprýskanému kulturnímu domu, kam podnikaví místní nadšenci přivezli americkou bluesovou zpěvačku Shemekii Copelandovou.

 

Vítězka loňské prestižní ankety Down Beatu na pódium vtančila se čtveřicí veskrze standardních hudebníků, zato v mimořádné hlasové formě. Nepřímá pokračovatelka Etty Jamesové, Ruth Brownové, a hlavně své milované Koko Taylorové předvedla mimořádný cit pro držení sytého tónu, naprostou kontrolu nad silou výrazu i samozřejmý pohyb v nejvyšších patrech. Ve spojení s oblíbeným americkým bavičstvím, které muzikantům velí k publiku rozjímat na nejrůznější témata, to byl hlavní údiv večera. Po zvukové stránce se kapela držela aranží poslední desky Never Going Back (2009), jež vznikla v produkci kytaristy Olivera Wooda a podepsal se na ní především vklad muzikantů spjatých s triem Medeski Martin & Wood.

 

Výjimečným studiovým výkonům ani zvukové čistotě pochopitelně vystoupení v zašedlém kulturáku nemohlo konkurovat, zachovalo ale to zásadní: totiž patrný přesah z ryze dvanáctkové bluesové formy k jižanskému písničkářství a místy dokonce pop-music, a to nejen skrze nápěv inspirovaný beatlesáckou Come Together nebo skladbou postavenou na páteři balady Tupelo Honey. Slidová sóla na kytaru, místy až komicky rokenrolové licky bílého kytaristy, funkový groove a rhythm’n’blues se umně proplétaly se skoro diskotékovými chory a něžně soulovými nuancemi kláves à la Hammondy B3. Takto ostatně zpěvačka přednesla komorní vrchol večera, totiž baladu Ghetto Child od svého otce, uznávaného texaského kytaristy Johnnyho Copelanda.

 

Kdo ale hudební dráhu jeho dcery sleduje dlouhodobě, ví, že jde jen o současnou podobu jejího zvuku, danou písničkářskou uměřeností producenta Wooda, místy skoro zapařenou atmosférou a kolikrát třeba repetitivností zvukových podkladů. Naopak předchozí album The Soul Truth (2005) těžilo z práce kytaristy Steva Croppera, který zpěvačku popostrčil k soulovějšímu výrazu a také kolem ní postavil umnou dechovou sekci. Což byla zase změna oproti desce Talking To Strangers (2002), jež v podání předního neworleanského klavíristy Dr. Johna stavěla na groovech, rafinovanější instrumentaci a širším prostoru mezi barvami jednotlivých nástrojů. Ostatně vysoká míra přizpůsobivosti a schopnost reflektovat vize vyhraněných producentů jsou právě to, čím na sebe zpěvačka již celou dekádu poutá pozornost.

 

Shemekia CopelandShemekia Copeland|Daniel Konrád

 

Navzdory své mohutné tělesné stavbě Copelandová působí mimořádně mladě, v duchu Arethy Franklinové každé slovo podtrhuje výmluvnými gesty a vzhledem k neustálému jančení na pódiu z ní vyzařuje přívětivý dojem zaujatosti, která distingovanějším a unavenějším divám žánru už kolikrát chybí.

 

Vrchol večera paradoxně přišel ve chvíli, kdy si máničky a rockeři v džínových soupravách odběhli doplnit sklenky; to zpěvačka slezla z pódia a začala nekonečný refrénový interval deklamovat přímo mezi lidmi. Okamžitě se na ni vrhli, ruce plné kelímků s pivem, desek na podepsání, foťáků a telefonů. Zpěvačka v tom hloučku dočista zmizela a kulturák vypadal jako osiřený, jen se železnou pravidelností jím zněl onen mohutný, neochvějný témbr. Jako duch se nesl chodbami a rezonoval patrně celým městem. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam zněl dodnes. Však to také byl patřičně pamětihodný zážitek.