Těžkopádný dřevěný kolos se s hekáním sune za stádem bičujících otrokářů na černých hřebcích; to je vztah hudebních novinářů k Akademii populární hudby, která v sobotu předávala ceny Anděl. Jde o nekončící sisyfovské úsilí, na které se aplikuje zenónovská logika pohybu: s každým krokem akademiků se kritici posunou dál a vznesou o to zásadnější námitky k průběhu ceremoniálu. Na svých koních vezou obrovské zrcadlo, které Akademii nastavují a nutí ji k přetrvávající sebereflexi.
Jestliže před udílením cen zaznívala kritika vůči konzervativismu, jsou tři vítězné sošky pro třinecké Charlie Straight úspěchem: vyznavači britských kytarovek za sebou nemají velký label, hudbu dělají na úrovni a pozitivní odezvy se jim dostalo i ze zahraničí, když jejich klip rotoval na britské MTV. Kritici ale musejí namítnout, že jde o kapelu bez osobitějšího výrazu a že neexistuje důvod, aby právě ona získala nejvíc sošek. Lze ale po čtveřici dvacetiletých rockerů chtít, aby měli po třech letech existence a jedné desce svéráznější zvuk?
Ten paradox demonstruje, jak bude nespokojená kritika na Akademii vždy klást větší nároky. Kdo si vloni stěžoval na unylost ceremoniálu, musel sobotnímu večeru tentokrát přiznat švih. Kdo dopředu kritizoval moderátorku Pergnerovou, mohl uznat, že oproti někdejším výstupům v pořadu Eso se držela na uzdě, byť i tady zůstává rezerva. A konečně námitku, že předávání má být hlavně o živé hudbě, skálopevně umlčel fakt, že během večera se na pódiích hrálo šestnáctkrát. Navzdory tomu z předních vojů slyšíme, že rychle se střídající živá vystoupení jen podtrhují bezzubost české popmusic.
Je to věc vkusu, ale je třeba mít na paměti, že jde o večer zasvěcený střednímu proudu. A že v porovnání s minulými ročníky tu posun registrovat lze. Nechme tedy černým hřebcům odstup, aby reflexi letošních Andělů neuspěchali; teprve pak se Akademie v zrcadle uvidí celá.
Dobrá zpráva je, že Andělé si přestali narcisticky prohlížet sami sebe a udělali vše pro to, aby loňskou kritiku reflektovali. Ke spokojenosti obou stran z podstaty přesto dojít nelze. Kritika musí být nesmířlivá; právě ona totiž ceremoniál malinkými krůčky směřuje k ideální podobě.
Výchozí situace se letos posunula a kritici přednášejí nové kolo námitek; zda jim Akademie vyjde vstříc, uvidíme za rok. Připadá mi ale, že ten model věčného se přibližování vysněnému má nápadně blízko ke křesťanskému pojetí věci. Vlastně je to taková velmi podivuhodná láska jednoho k druhému.
