Vidět B. B. Kinga a zemřít. To si zřejmě řeklo několik tisíc lidí, kteří dorazili ve středu večer do pražské Tesla Areny.
Bluesový velikán B. B. KING se v holešovické Sportovní hale zastavil v rámci údajně posledního turné své kariéry, jež nazval nazval One More Time, tedy Ještě jednou. Koncert s až překvapivě vysokou účastí – bylo vyprodáno – se nesl v přátelské a přívětivé atmosféře, kdy zjevně znalé publikum s americkou legendou odzpívalo několik skladeb a namísto obvyklého bouření většinou soustředěně a v klidu naslouchalo. Ono totiž bylo čemu.
Celý večer uvedl krátce po půl deváté multiinstrumentalista, pro dnešek saxofonista Melvin Jackson a společně se zbylými sedmi spoluhráči (mezi nimiž zasedl i B. B. Kingův synovec) zahrál na úvod dvě instrumentální skladby. Pak už se ovšem za povstání sedících posluchačů ujal slova muž, který o sobě může naprosto v klidu a s přehledem prohlásit: „Jmenuji se B. B. King a jsem mistr.“ Přesně tak to čtyřiaosmdesátiletý bluesman a otec 14 dětí i udělal. Z jeho úst ta slova ovšem nezněla trapně, namyšleně ani nemístně. Muzikant, kterého světově uznávané hudební magazíny několikrát vyhlásili největším kytaristou všech dob a jenž by si cenami vůbec mohl vydláždit vlastní chodník slávy, už dávno nemusí nic dokazovat sobě, ani svému publiku.
Na pódiu se objevil po akustickém intru a s jednou ze svých milovaných elektrických kytar v ruce (každé z nich bez výjimky samozřejmě říká Lucille) se doslova došoural ke své židli uprostřed jeviště. Během hodiny a půl vstal snad dvakrát, energie mu tak zbyla na to, aby se pořádně opíral do burácejících hlasivek. Zazněly písně z jeho loňské desky, jako například tradičně americká, do country laděná See That My Grave Is Kept Clean od Blind Lemona Jeffersona, nechyběly samozřejmě ale ani starší hity jako Key To The Highway, I Need You So, Please Love Me, You Are My Sunshine, Guess Who, či přelomová skladba jeho kariéry Thrill Is Gone, která ho v 70. letech katapultovala do hitparád mezi megahvězdy populární hudby.
Legendární zpěvák a kytarista vystupuje na pódiích po celém světě již přes šedesát(!) let, a z jeho hudebního i mluveného projevu tak čiší absolutní jistota, odzbrojující nadhled, vtip a šarm naprosto postrádající stopy jakékoliv arogance či malichernosti, tolik časté u mladších muzikantů. Při skladbě Rock Me Baby s ním zpívala celá zaplněná hala, mistr King úspěšně donutil dav i vytleskávat rytmus. Věc v Česku také téměř nevídaná – podobné spolupráce publika se podařilo loni docílit snad jen Bobbymu McFerrinovi v pražském Kongresovém centru.
Na B. B. Kingovi je ovšem obdivuhodný už samotný fakt, že i v téměř čyřiaosmdesáti (za dva měsíce) stále aktivně koncertuje a jeho vystoupení nikterak nekolísají ve své špičkové kvalitě. Pravda, pokud večer nepoznamená nevyvážený zvuk, jak se bohužel stalo právě ve středu v Praze. Koncertu bluesové legendy ale jinak nebylo co vytknout, snad jen krátké trvání a rychlý konec. Muzikanti se na podium nevrátili ani s jediným přídavkem, s čímž se přakvapivě rychle smířilo i do té doby nadšené publikum.
Slavný rodák z Mississippi o sobě říkává, že je rád mezi lidmi. Že je mezi nimi šťastný. Atmosféra jeho koncertů to jen potvrzuje. S ohledem na název turné vyzněla vtipně i konečná poznámka Melvina Jacksona, jenž se s publikem po odchodu B. B. Kinga (a jakoby za jeho zády) rozloučil potutelně znějícími slovy: „Ještě se uvidíme.“ Ta koneckonců zapadala do všeho, co se kolem „velkého B. B.“ děje někdy od roku 2006, kdy se začal se svým publikem pomalu loučit a oznamovat, že „tohle turné je poslední“. Jasno tak není ani po středečním koncertu. Možná se B. B. King ještě do Prahy přece jen vrátí...
B. B. King (roč. 1925) své koncerty – možná i kvůli odpočinku – prokládá dlouhými „řečmi“, u nichž občas melodramaticky hrábne do strun. Jeho výroky ovšem stojí za to poslouchat, i když jste nervózní, že se kvůli nim krátí čas. Když se ale bluesový král omlouvá ženám za to, co o nich muži mezi sebou občas říkají, když si stěžuje, že všichni do jednoho v publiku jsou mladší než on, i když tvrdí, že ošklivé ženy neexistují a že jsou tím nejlepším v celém vesmíru, odpustíte mu i onu „užvaněnost“...
Držitel čtyř doktorátů se kromě své inteligence ovšem dokáže s publikem podělit i o emoce, jež v něm samotném tóny vzbuzují. Z jeho hlasu čiší až sametově něžná síla a především laskavost, která vyloženě hladí na duši. Žádná umrtvující melancholie. B. B. King nabízí chvílemi radost, jindy zase žal, obojí jde ovšem hluboko, někdy ho cítíte vyloženě „až v morku kostí“.
Veterán rhythm‘n’blues se loni na své poslední desce One Kind Favor (2008) vrátil k čistému blues a získal za ni svou čtrnáctou cenu Grammy. V Česku vystoupil B. B. King už několikrát: poprvé na začátku devadesátých let, kdy vyprodal velký sál Paláce kultury, dnes Kongresového centra. Další návštěvy následovaly v letech 1998 a 2000. Jestli ta letošní byla poslední, možná ještě netuší ani on sám.
Sledujte na Reflex.cz rubrikuHUDBA
