Králové přece neumírají. Tak ani král popu! Ve svých padesáti letech jistě jen odlétl kamsi na svoji planetu a prostě se z ní nehodlá vrátit... JXD má však jiný pohled! To ale v dalším příspěvku.
Byl to absurdní obrázek – Karel Gott stál ve svém obývacím pokoji před televizorem, na němž Michael Jackson točil piruety jako dneska Pljuščenko (ten to ale umí jen na bruslích), pohyboval se na místě a trhanými pohyby předváděl robota. Zlatý slavík zastavil videozáznam a pokusil se alespoň jednou otočit kolem své osy; málem upadl. Pak pronesl: „To se to někomu tančí, když má talent od Boha! Ale co my, kteří se to musíme učit?!“
Bylo to někdy v druhé polovině osmdesátých let na jednom ze dvou tehdejších kanálů Československé televize. Přišlo mi to legrační – ani jednoho z těch pánů jsem nemusel; Gotta pochopitelně víc, ale i tehdy ještě poměrně černý Jackson byl na můj tehdejší vkus příliš popový. A masový. Šílela po něm každá holka v okolí, svou první pusu jsem o dva roky mladší Karolíně vtisknul v jejím pokojíčku pod desítkami plakátů z bravíčka, zobrazujících bezpočet variací na muže v červené kožené bundě, moje sestra se v kuchyni na linu celé dny pokoušela o moonwalk.
Michael Jackson byl zkrátka všude, svět ho zbožňoval, mnohem méně poslouchal – rozhodně jsem viděl jeho jméno víckrát napsané na školních penálech mých spolužaček, než slyšel jeho písně; a to i přesto, že soudruzi (Supraphon) v licenci vydali obě jeho nejslavnější alba Thriller (1982) a Bad (1987) – prodávala se za tehdy nekřesťanských 120,– Kčs! MTV se tady ale zkrátka nechytala…
Když na podzim roku 1991 sestřelila drsná hudba seattleského tria Nirvana se svou deskou Nevermind Jacksonovo album Dangerous z nejvyšší příčky americké hitparády, přišlo mi to jako logická změna – čas popu končí, svět se vrátil k rock’n’rollu; nějak mně na přelomu osmé a deváté dekády ty změny přišly normální. Michael Jackson už se potom na vrchol nikdy nevrátil, jeho význam se omezil na zprávy v bulvárním tisku; i to jediné, opětovné, naštěstí krátkodobé šílenství, spojené s jeho koncertem v září 1996 v Praze na Letné, se dalo přežít.
Potěšující ovšem bylo, že se v nejrůznějších reedicích objevovaly jeho desky – konečně jsem si pořádně poslechl Thriller a musel ocenit jeho nadčasovost a genialitu. Michael Jackson opravdu uměl! Kdysi dávno… Teď už jsem se jen bavil jeho snahou o návrat. Ze všech rozhlasových i televizních stanic a stránek tisku v souvislosti s jeho plánovanou londýnskou sérií padesáti koncertů ale znělo zejména jedno – uskuteční se? Lékaři přece varují, že pokud Michael Jackson nezačne jíst, umře! Přišlo mi to k smíchu jako Gott tančící Jacksonovy variace. Nepochyboval jsem, že je to práce Jacksonova propagačního oddělení… Nebyla.
Zpráva o smrti Michaela Jacksona pro mě dnes ráno byla šokem. Nebyl jsem však jediný, kdo odmítal uvěřit – na to zemřel Michael příliš mladý. Na rozličných diskusních serverech to už ostatně padlo několikrát – král popu Michael Jackson nezemřel! Žije! Stejně jako král rock’n’rollu Elvis Presley! Králové přece neumírají!
K tématu – MICHAEL JACKSON 1958–2009:
Jiří X. Doležal: VZPOURA PROTI PŘÍRODĚ
(Reflex online, 26. 6. 2009)
Ondřej Formánek:
MICHAEL JACKSON MĚL VČERA SEN...
(Reflex online, 29. 6. 2009)
Jan Šibík: SMUTEK NA HOLLYWOOD BOULEVARDU - zhlédněte video
a fotogalerii našeho reportéra přímo z truchlícího Los Angeles. (Reflex online, 29. 6. 2009)
