Co všechno <br />odnes‘ čas

Co všechno
odnes‘ čas

Co všechno
odnes‘ čas

V sobotu s Waldemarem Matuškou kamsi do nenávratna zmizelo i kousek mnohých z nás. Ačkoliv mrtev, zůstává dál nesmrtelný... Čtěte vyznání první.

Na Silvestra, kterým se lámal rok ´67 do roku ´68, jsme krátce před půlnocí táhli celá parta ulicemi Vinohrad dolů k Václaváku, kde se čekal velký mejdan. Nálada byla povznesená, a tak jsme šli a hulákali tu naši oblíbenou: Plavu si, ani nevím jak, vdyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů...




V té písničce bylo všechno – poezie, humor, svoboda. A fousatý mládenec, který ji zpíval na scéně Semaforu, frajer s bendžem a vizáží rošťáckého rebela, patřil k našim tehdejším létům jako málokdo. Pravda, moje generace se tenkrát dělila na fandy Semaforu a fandy ortodoxního rock´n´rollu, ale troufám si tvrdit, že Matuška měl příznivce v obou kategoriích. Odpustili mu pak i přechod k popíku, i útěk ke country.


Přešlo hodně let. V roce 2001, při jednom z Matuškových návratů do Čech, jsem byla pověřená napsat s ním rozhovor pro Lidové noviny. Sešli jsme se v restauraci U Čiriny, kam, jak se vyjevilo, rád se svojí ženou Olgou zašel na domácí halušky. A nikdy bych nevěřila, že mě ta chvíle tak dojme. Chlapík, který seděl proti mně, měl hodně kil i hodně vrásek navíc, těžce dýchal, z rebela moc nezbylo, jen ten hlas, fousy, humor a smích tu byly pořád. Povídali jsme o muzice, o Semaforu, o Šlitrovi i o lidovkách zpívaných v Americe krajanům. O tom, jak si tam s Olgou dopřávali výlety do končin, o kterých psal Zane Grey. A taky čím se stalo, že se v Americe, rodné zemi country, tak dobře chytil. Měl v tom dost jasno: „Stará country byla uspávací. Ta dnešní má, přesně řečeno, koule! A my jsme do ní zapadli. Když nás při první návštěvě Nashvillu Bill Anderson ohlašoval, svým kolegům pak v šatně řekl: Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale řežou do toho správně.“
Mrzelo ho, jaké řeči se tu o něm před listopadem 1989 a ještě dlouho po něm šířily: že se v Americe živí zpíváním po hospodách a z legendárního Waldy že zůstal jen stín. Bylo zbytečné ujišťovat ho, že jeho publikum tu nijak neprořídlo. Sám si musel na koncertech ověřit, jak moc ho lidi mají rádi.
Když tenkrát před více než osmadvaceti lety skonal John Lennon, kdosi řekl, že to bylo, jako když bouchly dveře za jeho mládím. Tak nějak mě teď ta věta napadla taky.



AUTORKA JE REDAKTORKOU MF DNES



Související:
TOP TÉMA – Waldemar Matuška 1932–2009
WALDA, FRAJER V ČERVENÝM SVETRU A TEXASKÁCH
(Pavel Kovář – Reflex online, 1. 6. 2009)
Zvolte nejoblíbenější píseň z repertoáru Waldemara Matušky:
SLAVÍCI Z MADRIDU, NEBO RŮŽE Z TEXASU?
(Anketa; Reflex online, 2. 6. 2009)