Zemřel Waldemar Matuška, legendární zpěvák, a mě poprvé v životě napadlo, že zemřel i velký kus mého mládí.
(Upozornění pro mladší ročníky: snad ani tyhle řádky dojatého starého zbrojnoše nečtěte.)
Byli jsme studentíci, možná se už někdo dokonce holil. Vidím to jako včera. Jdeme ulicí Ve Smečkách k divadlu Semafor. O tom jsme hodně mluvili. Kdekdo viděl hru Člověk z půdy, v níž kromě jiných hrál a zpíval taky on, Walda. Kudrnatej a s bíbrem. Vypadal jako divokej i hodnej čert. A pak ho najednou vidíme. Na holém těle jasně červený svetr a modré džíny, kterým se ale tenkrát říkalo texasky. Jde proti nám s několika lidmi. My jen koukáme, řeklo by se, s otevřenou pusou. A to je všechno.
Vlastně není. Ten svetr a hlavně ty texasky. Každý je chtěl. Ale ne ty tuzemské výroby z OP Prostějov či možná z Jitexu. Kdepak, tyhle ne. My chtěli ty ze Západu. Ovšem v tom byla potíž a zaváněla průšvihem. Kluka, co takové měl, poslal matikář z hodiny, kterou měl pak neomluvenu, ať se doma převlékne do řádných kalhot. Převlékl, ale byl frajer.
Pak jsem Waldu viděl možná až příští rok o prázdninách ve Vojanových sadech na Malé Straně. Pod širým nebem v představení Zuzana je zase sama doma. Měl modrobíle pruhovaný námořnický triko a zase byl za frajera; ten rok jsem si podobné triko přivezl z bulharských Zlatých písků. Vnímal jsem ty jeho písničky – Zuzanu, To všechno vodnes‘ čas, A proto odpouští má láska mému koni, ale vnímal jsem i to, jak báječně hraje na bendžo, a jak se to líbí holkám...
Jó, holky z počátku „zlatých šedesátých“! Přiléhavá trika, vosí pasy (ze široké černé gumy) a rozšířené sukně se spodničkami, leckdy vyztužené drátěnou obručí. Vzpomenete si někdy v parku na lavičce, milé šedesátileté důchodkyně?
Později jsem vnímal Waldu, jak opustil Semafor a jeho poetiku. Jeho příklon ke střednímu proudu se mi nějak nezdál. Ale budiž. Pak jsem jednou na služební cestě do Ostravy – to byl už rok 1986 – zaslechl v davu, že emigroval. Načež jsem v místním Prioru zaznamenal, jak lidi kupují jeho elpíčka skoro na kila. Jedno jsem taky koupil a ještě ho mám schovaný.
Nyní přišla o víkendu ta smutná zpráva z Floridy a Česká televize zařadila z archivu sestřih oslav Waldových sedmdesátin v Lucerně. Ten mě dostal. Všechny texty a melodie se míchaly se vzpomínkami na svetry, texasky, naivní frajerství, na dávný pocit nekonečnosti života, na pocit tajemného očekávání, na něco neuchopitelného, na holky z té doby... A tu na mne padla taková lítost, jak by napsal Karel Poláček, že brečet by bylo málo. Dosud se mi to nikdy nestalo. Omlouvám se, že jsem nepsal o panu Matuškovi, ale o sobě, vlastně o nás, co pamatujeme.
AUTOR JE ČLENEM REDAKCE REFLEXU
- pravidelně se s ním potkáváte např. v jeho rubrice
GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
Související:
TOP TÉMA – Waldemar Matuška 1932–2009
CO VŠECHNO ODNES‘ ČAS
(Marie Homolová – Reflex online, 1. 6. 2009)
Zvolte nejoblíbenější píseň z repertoáru Waldemara Matušky:
SLAVÍCI Z MADRIDU, NEBO RŮŽE Z TEXASU?
(Anketa; Reflex online, 2. 6. 2009)
