Olga Špátová, Jan Kaplický, Eliška Kaplická

Olga Špátová, Jan Kaplický, Eliška Kaplická Zdroj: Alžběta Jungrová

Věřím, že je tam naděje

Když začala Olga Špátová (26) natáčet dokument Oko nad Prahou, bála se,

že film nebude dost dramatický. Nakonec byly události kolem Jana Kaplického a jeho projektu Národní knihovny dramatičtější víc než dost. Sešly jsme se přesně tři roky poté, co film začal vznikat.

 

Jako režisérka jste paradoxně musela být ráda, že se události kolem národní knihovny začaly komplikovat, přineslo to dramatické situace, které jsou pro film vděčné.

Původně to měl být film o architektuře. Už na začátku bylo jasné, že to nebude jednoduché a že se objeví spousta komplikací, ale ten skutečný rozměr problémů si tehdy nedokázal představit nikdo. Jiný směr film nabral už dva měsíce po začátku natáčení. Jako režisérka jsem skutečně měla radost, že film bude dramatický. Lidsky jsem z toho ale byla samozřejmě hodně smutná a to jsem dodneška. Vznikaly tam neskutečně paradoxní situace, kdy Pavel Bém popíral, co předtím řekl atd. Ale nikdy jsem se z toho vlastně nedokázala radovat. Jsem šťastná, že jsem mohla pracovat na tomhle filmu, být u tak unikátního sporu, setkat se s výjimečnými osobnostmi, jakými jsou Jan Kaplický, Václav Havel, Eva Jiřičná, Pavel Bobek nebo Vlastimil Ježek. Ale pokaždé, když film vidím, je mi smutno.

 

To je pochopitelné, dva protagonisté filmu, Jan Kaplický a knihovna, nejsou …


Věřím, že se mi podařilo na konec filmu dostat alespoň trochu naděje. S tímhle pocitem by měl divák odcházet z kina. V narození dítěte je vždycky naděje. A pak je tam velice silná podpora veřejnosti, to bylo to nejdojemnější, co jsem během natáčení zažila: babičky, které přišly v mrazu podpořit knihovnu. Někdy na podzim 2008 říkal Jan Kaplický: „Olgo, hlavně aby náš film nebyl příliš smutný!“

 

Ve filmu zazní spousta hlasů pro knihovnu, ale i proti. Snaha zachytit oba póly problému je tu zjevná. Jak ochotně spolupracovali odpůrci knihovny?

 

Oslovili jsme Václava Klause i Pavla Béma, oba odmítli. Ale velmi ochotně spolupracoval Milan Knížák. To bylo důležité, protože jsem nechtěla udělat tendenční film, chtěla jsem, aby obsahoval názory obou stran. Leckdy to bylo opravdu těžké, protože spousta hlasů proti byla v novinách, na Internetu, ale já musela vymyslet, jak to převést do filmu, do obrazu, do situací. Například nebyla natočená první reakce Pavla Béma na adresu knihovny, která byla velmi pozitivní. Ale i na to jsem našla klíč a ve filmu původní nadšený názor Pavla Béma zazní, protože je to důležitý moment pro další absurdní vývoj sporu o knihovnu. Šlo mi o to, neheroizovat Jana Kaplického, proto jsem se nevyhýbala dalším rozporuplným událostem, včetně setkání s Jiřím Paroubkem nebo diskusi o regulérnosti soutěže.

 

Právě setkání Jana Kaplického s Jiřím Paroubkem bude spousta lidí považovat za architektovu prohru.

 

Už tehdy to rozpoutalo diskusi. Ale já jsem s Janem Kaplickým tehdy trávila hodně času a tomu setkání jsem rozuměla. Šlo mu o dobrou věc a chtěl vyzkoušet všechny možnosti. V tom nevidím problém, na to měl právo. Je to možná krok, který budou lidi kritizovat, ale v té míře zoufalství a absurditě situace je to z jeho strany naprosto pochopitelné. Jan Kaplický byl vděčný za každé dobré slovo, za každou podporu, které se mu od občanů hojně dostávalo.

 

Strávila jste s Janem Kaplickým dva roky při natáčení, jak se za tu dobu proměnil?

 

Na začátku byl plachý a mluvil potichu. Jako by se snažil před kamerou utéct. Ale postupně se v něm projevila bojovnost, hlas zesílil. Dokonce jsem ho jednou zažila, když zvýšil hlas a trochu křičel. Ale pořád to byl gentleman. Asi nikdy jsem neměla před kamerou tak přirozeného hrdinu, žádné úsměvy navíc, žádná hra, žádné předstírání.

 

Co pak nastalo v okamžiku, když hrdina filmu zemřel?

 

Naposledy jsem ho viděla deset dnů před jeho smrtí. Říkal, že neví, jak dlouho to ještě vydrží, jako by něco cítil. Bylo zjevné, že se ty měsíce velkého napětí na jeho zdraví podepsaly. Když jsem si náš rozhovor pak ve střižně pouštěla, běhal mi mráz po zádech. Vnímala jsem to tak, že v tuhle chvíli vzniká film, který je jakýmsi poděkováním za všechno, oč se snažil. Přesto se nesmělo změnit vyznění filmu, nešlo mi o žádnou nekritickou oslavu a propagandu knihovny. Knihovna tu funguje jako dramatický prostředník, jenž odhaluje postoje lidí a jejich charaktery.

 

Natočila jste film s Janem Kaplickým a také s Karlem Gottem. V čem to bylo jiné, v čem se to podobalo?

 

Oba jsou tvůrčí lidé, takže měli pro mou tvorbu pochopení. Absolutní rozdíl byl samozřejmě v přístupu. Karel Gott je s kamerou spřízněný a na rozdíl od plachého Jana Kaplického je s filmaři zvyklý spolupracovat. Dokonce sám vymýšlel témata, situace a atmosférické záběry, které natočíme. Na Janovi si cením jeho upřímnosti a přirozenosti. Na rok 2008 vzpomínám ráda, v jednom dni jsem točila s Janem Kaplickým a pak jsem hned běžela za Karlem Gottem. Oba byli gentlemani a slušní lidé. To pro mě bylo rozhodující.

 

Co by říkal váš tatínek, slavný dokumentarista Jan Špáta, na Oko nad Prahou?

 

Trochu by se bál, že se pouštím do tématu, jež je spojené s politikou. Určitě by mi fandil, aby se mi povedlo natočit film, který nebude černobílý. Modlil by se, abych ve filmu někoho neurazila. Slušnost pro něj byla důležitá. Někdy mi vyčítají, že jsem tátova kopie, že například používám hudbu stejně hodně jako on. Na takovou kritiku můžu být jedině pyšná.

 

Na DVD nedávno vyšla kolekce restaurovaných filmů Jana Špáty. Co vám při jejich sledování běželo hlavou?

 

Že už tu táta není a že jsem se ho měla víc ptát. Táta zemřel, když mi bylo dvaadvacet, tehdy jsem se teprve začala pouštět do dlouhých filmů. Přemýšlím, co by mi asi řekl ke kameře, již si dělám sama, což je pro mě podstatné, vidím film předem v jednotlivých záběrech. Moc ráda bych si s ním o tom povídala. A taky bylo krásné a inspirativní mít možnost si jeho filmy zopakovat a moct s ním znovu být.

 

Na co jste se tatínka stihla zeptat, z čeho dnes žijete?

 

Táta byl na mě hodně přísný, když jsem polevila v práci a dávala si pauzy. To mi pak říkal, že to se mnou jde z kopce. On byl náročný a pracovitý. Naučil mě, že se na každé natáčení musím důkladně připravit, nejenom mít dobře promyšlený film, ale také toho hodně nastudovat, abych se pak hloupě neptala. Takže třeba kvůli Oku nad Prahou jsem dost četla o architektuře.

 

Několik filmů jste natočila jako kameramanka s maminkou, dokumentaristkou Olgou Sommerovou. Jak takový pracovní vztah vypadá?

 

Jako kameramanka jsem s mámou natočila sedm filmů. Ze začátku mi říkala, že jsem neučesaná a jestli mám kapesník a ať se vysmrkám. Styděla jsem se a prosila ji, ať si mě představuje jako kameramanku, a ne jako svou dceru. Dneska už je to docela jiný vztah, máma mi plně důvěřuje. Díky ní jsem mohla pracovat na silných tématech, k nimž bych se sama třeba nedostala – točily jsme o rodičích, kteří přežili své děti, nebo se židovskými ženami, jež prošly koncentračními tábory.

 

Jaké to je, hledat si svou cestu, abyste nešla po té vyšlapané rodiči dokumentaristy?

 

Dřív jsem cítila jako újmu, že mě lidé s rodiči srovnávají. Dnes jsem schopna vidět i výhody, které jsem měla. Naštěstí jsem se třikrát nedostala na FAMU, takže je evidentní, že opravdu nejsem protekční dítě. Jako křivdu jsem to nebrala. Začala jsem hned točit. Ano, když mi bylo osmnáct, máma mi poradila, kam mám námět odnést, kde ho můžu nabídnout, ale svoji práci jsem si musela samozřejmě obhájit sama. To, že mě nepřijali na FAMU, nesl táta lépe než já. Věřil, že když po tom budu opravdu toužit, budu filmy stejně natáčet.

 

Co máte teď před sebou?

 

Zase to souvisí s tátou. Táta natočil poprvé v šedesátých letech a pak v roce 1989, v posledním roce totality, filmy Největší přání o hodnotách mladých lidí. Po dvaceti letech navážu na jeho inspiraci, budu točit v nejrůznějších sociálních prostředích film Nevětší přání 3 o snech své generace.

 

Olga ŠpátováOlga Špátová|isifa.com

Režisérka a kameramanka Olga Špátová (6. 3. 1984) je dcerou dokumentaristů Olgy Sommerové a Jana Špáty. Od patnácti let natáčela amatérské filmy, za něž získala řadu cen. Natočila několik dokumentů pro Českou televizi (Trojhra, Láska včera, dnes a zítra, Terry z Montmartru …), pro TV Nova portrét Fenomén Gott (2009). Na kontě má dokument o zpěvačce Radůze Půjdu, kam chci nebo film o realizaci Šlitrovy opery v Národním divadle Dobře placená procházka 07. Její zatím poslední snímek – Oko nad Prahou – měl premiéru 15. dubna 2010.