„Evu jsem věnovala svému budoucímu muži, byla jsem zamilovaná osudově stejně jako ona,“ říká DAGMAR HAVLOVÁ o své titulní roli v inscenaci Gazdina roba. Nyní vychází na DVD jako poslední titul Nové scény Reflexu.
„Evu jsem věnovala svému budoucímu muži,“ říká DAGMAR HAVLOVÁ o své titulní roli v inscenaci GAZDINA ROBA. Nyní vychází na DVD jako poslední titul Nové scény Reflexu.
Chtěli byste si DVD koupit a nevíte kde? Podívejte se na přehled prodejních míst. Potřebujete obal? Stáhněte si ho ve formátu PDF. Vše k divadelní edici najdete v sekci NOVÁ SCÉNA REFLEXU.
Mistrovské dílo režiséra Zdeňka Kaloče GAZDINA ROBA je považováno za inscenaci desetiletí. Syrovému opusu pražského Divadla na Vinohradech vévodí Eva Krajčířka DAGMAR VEŠKRNOVÉ.
Gazdina roba měla premiéru před sedmnácti lety – v roce 1992. Vzpomínáte si ještě na premiéru?
Ano, na premiéru tehdy přišel i můj budoucí muž a musím říct, že tuto roli jsem mu tak trochu věnovala. Samozřejmě že jsem nikdy nepočítala s tím, že se vezmeme, ale byl na každém představení přítomen v mé mysli. Byla jsem zamilovaná osudově stejně jako Eva Krajčířka – a bylo právě hezké, že se představení tehdy obešlo bez velikých, vznosných gest. Všichni kolegové hráli s velikým vnitřním nasazením. Pan režisér nás vedl k vnitřní výpovědi, ne ke gestikulaci.
Měla jsem tam pravé slzy z prožitku, a nikoli z toho, že si čichám k cibuli – na to ostatně ani nebyl čas. Kolegové i technický personál se tehdy chodili na reprízy dívat z portálu, což bylo krásné, protože je viděli třeba popadesáté, a přesto měli v očích slzy.
Proč si pro roli Evy vybral právě vás?
Když jsem byla v Brně na konzervatoři, tak mě spolu s ostatními kolegy, adepty herectví, obsadil do sboru chóru v Eurípidových Trojankách. A já si pamatuju, že jsem byla zlobivá, pořád jsem dělala nějaký humor, rozesmávala kolegy a on po mně z deváté řady z ředitelského křesla hodil tužku, která mi prosvištěla kolem hlavy. Tak jsme se seznámili. Na škole jsem pak statovala v několika dalších jeho inscenacích. Gazdinu robu na Vinohradech pak měla původně hrát mladší kolegyně, mně v té době bylo osmatřicet, ale pan režisér Kaloč řekl, že to nebude režírovat s nikým jiným, protože mu splňuji všechny požadavky na moravskou, láskyplnou děvčicu.
Z Moravy pocházíte, v Brně jste se narodila a studovala tam. Kdy jste ztratila moravský přízvuk?
Když si mě Juraj Herz vybral podle fotky z hereckého rejstříku na kamerovky do filmu Holky z porcelánu, tak nás bylo v prvním kole tři sta dívek, ve druhém kole osmdesát, až jsem získala roli Dany já. Ovšem říkali mi tehdy, že mluvím hrozně brněnsky, že prý co se mnou. Tak jsem se to rychle odnaučila. Až tak dokonale, že vždycky, když jsem z natáčení přijela domů do Brna, tak se mi posmívali, že jsem čížek. Dodnes mezi těmi dvěma přízvuky pendluji. Když přijedu na Moravu, kde mám příbuzenstvo, začnu po hodině mluvit moravsky, naskakují mi staré výrazy, jež už jsem dávno zapomněla. Výhodou mé moravštiny bylo, že jsem dialektu v Gazdině robě rozuměla. Kolegové se často ptali, co znamená ten který výraz, a my se Svaťou Skopalem, jenž hrál v inscenaci Mánka, jsme to věděli jaksi automaticky, od srdce.
Jak náročné bylo zkoušení?
Zkoušení bylo nádherné, Zdeněk Kaloč měl o inscenaci jasnou představu, byl naprosto připraven, tak jsme k němu získali úctu, poslouchali ho a dělali, co jsme mu na očích viděli. Já potřebuji, aby mi režisér důvěřoval – a on mi tu důvěru dával. Tehdy jsem ze sebe opravdu vydala to nejlepší, co jsem mohla a měla. A ráda.
Jak herečka ze sebe „vydá to nejlepší“?
Ráda začínám na takzvaném čistém stole. Nikdy nechci opakovat, co už jednou mělo úspěch, co už jsem jednou hrála – to mě uráží a mám pocit, že by to uráželo i diváka. Na začátku zkoušek se často nelíčím, chodím ve vytahaných svetrech, snažím se potlačovat svoji osobnost a dosazovat vnitřní život postavy, aby tam nebyla žádná macha, nic, co by rušilo. V tom byla síla Gazdiny roby, herecké výkony v ní byly velmi niterné. Tahle balada je o lásce, o vášni, o hrdosti, o pýše, myslím, že to každý z nás má v sobě. Ono zase nebylo tak těžké dostat tyhle věci na povrch. Bylo těžké ukázat je tak, aby byly srozumitelné.
Změnila nějak Gazdina roba, žena, která miluje ženatého muže, vás osobně?
Každá postava dává herci možnost nahlédnout do sebe, ze sebe čerpat. Naučila jsem se tam veliké pokoře – každý z nás má v sobě pýchu a málokdo dovede odpustit. Toto všechno byly chyby, jež Eva Krajčířka dělala, a ty myslím měly i zpětnou vazbu na mě, na můj charakter.
Vzpomenete si ještě na nějaké konkrétní představení?
Já tam hraji bosa. Vždycky se chodím před představením projít po jevišti, podívat se, zda jsou rekvizity na místě, tím se už pomalinku dostávám do role, pak se modlím, protože jsem věřící, a pak teprve jdu na jeviště. Pamatuji si, že jsem jednou i přes tuhle přípravu přehlédla hřebík a hrála pak s krvácející nohou, nechávala za sebou krvácející šlápoty. Nestačili mi jej vyndat, protože tam jsou velmi rychlé převleky, tak jsem část druhé poloviny představení odehrála s hřebíkem v noze. Pak jsem musela na tetanovku. Prostě takový malý pracovní úraz.
Jak fyzicky náročná ta role byla?
Za to představení jsem vždycky zhubla tři kila, což se mi nikdy předtím ani potom nestalo. Málokdy se mi taky přihodí, že se cítím být natolik tou postavou, že kdyby mi text vypadl, tak bych stejně pokračovala v intencích postavy. Mluvila bych za postavu, a nikoli za sebe. To je zvláštní symbióza, která se mi teď znovu přihodila třeba u Raněvské ve Višňovém sadu. Gazdina roba však byla mou nejzamilovanější postavou, takové setkání jednou za život.
GABRIELA PREISSOVÁ: GAZDINA ROBA
Premiéra 24. 9. 1992
Režie: Zdeněk Kaloč
Scéna a kostýmy: Albert Pražák
Hráli: Dagmar Veškrnová, Svatopluk Skopal a další
Divadlo na Vinohradech Praha
Chtěli byste si DVD koupit a nevíte kde? Podívejte se na přehled prodejních míst. Potřebujete obal? Stáhněte si ho ve formátu PDF. Vše k divadelní edici najdete v sekci NOVÁ SCÉNA REFLEXU.
