Nechci to nijak dramatizovat, ale devítka je prostě příliš nízké číslo. Jedna, dva, a než bys řekl švec … devět. Tak daleko či blízko je ode dneška do příští soboty.
DĚSUPLNÁ MATEMATIKA!
Odpoledne jsem redigoval rozhovor s Petrem Markem. Ten neskutečně hravý chlapec v něm říká, že Midi Lidi mají jenom jeden strop, a to je strop hanby — je prý mnoho věcí, které by nikdy neudělali.
Je mi ho líto, tak si hlídá tvář, a přece přijal angažmá na koncertu, jenž skončil katastrofou – dvě utopené děti, které spadly do Čertova mlýnského kola, čestný host, bývalý art director, proklátý šípem, jenž vylétl z tětivy malého nezbedy, kytaristovi praskla struna a dívčí trio zpívalo pod tónem. Možná proto, že dirigent uklouzl na jevišti promáčeném trvalým deštěm a zlomil si nohu.
Ne, tohle sis, talentovaný Petře Marku, nezasloužil – strop hanby prorazíme prudce jako doktor Faustus.
Já vím, byl to jen sen, jedna z těch ohavných nočních můr, které mne pronásledují od října loňského roku. Ale není to jedno? Lépe to dopadnout nemůže – najdou mě udušeného příliš velkým krajícem. V organizaci téhle akce je jen málo racionálního. Jednám intuitivně, pudově, jako pravý amatér, jenž se vážně divil, že koncert potřebuje nějaký scénář. Je mi jako Franku Marinovi z kanadských Mahogany Rush, který se na kytaru naučil v osmiměsíčním hypnotickém spánku a jehož teď jeho malý kluk tahá za podolek, aby ho naučil pár akordů. Frank neví. Je příliš daleko, než aby se dokázal vrátit a rozložit své ďábelské pikování zpátky na součástky A dur, D dur, E dur.
Taky si už nevzpomínám, že jsem měl loni na podzim na papírku propiskou pár jmen a říkal si: „Jo, tyhle by mohli zahrát, ty mě nezradí.“ Ta chvíle, kdy mohl člověk ještě hodit zpátečku, mi přišla vzdálená jako vzpomínka na mé první rande.
Předpověď počasí říká, že prvního května bude mírně zamračeno. Věděl jsem to; vyjmenovaná slova po "K" zní: koncert, kapky deště, kapitální slejvák, klouzačka po bahně, katastrofa. Propadám letargii.
Rozpadl se mi Čechomor – Franta Černý absolvoval operaci zad a nebude moci vystoupit. Karel Holas zůstal uvězněný v New Yorku, islandská sopka ho jistě do víkendu nepustí domů. E-mailujeme si – existuje náhradní repertoár? Bez Franty to bude těžké. Volám harmonikáři kapely Radku Pobořilovi, který musí repertoár důvěrně znát, ale sedí u přijímacích zkoušek, nemůže mi pomoci – rozhodnout musí Karel. Karel je šéf!
Ten mi napsal dneska ráno a já uviděl na konci světlo, pokolikáté už? Nahrál v hotelu takové pěkné staročeské tango, co ho snad zpíval jeho děda, připustil, že tohle by se snad dalo, to umí …
Odpovídám, že pak by s ním Lenka mohla zazpívat Do kostela zvonili. Karel souhlasí. Volám Dusilce, souhlasí taky, ovšem s tím, že nemůže být příští týden na generálních zkouškách. Aranžér jí musí nahrát její nově zaranžované písně pro velkou kapelu a pošle jí je v MP3 na Moravu, kde Lenka vystupuje s Janem Burianem.
Na druhé lince se mě ostře ptá šéfredaktor, jak jsem mohl na seznamu V.I.P hostů zapomenout na Tondu Pírka? Bože, jak jsem mohl zapomenout …
Jenže … kdo bude ten aranžér? Ideu přearanžovaných šlágrů pro dvacetičlenný big band nám napískal sám ďábel. Pětatřiceti písničkám dává nový kabát pět aranžérů, nikdo už ale nechce přijímat nové objednávky tak jako výčepák v husákovské hospodě půl hodiny před zavíračkou. Že by si to všichni nechali na poslední chvíli? To jsou profesionálové? Koho teď budu hledat?
Na „tango“ jsem nakonec ukecal nejméně pevného z nich, Kryštofa Marka, když jsem mu namluvil, že se ostatní kolegové shodli, že „když tango, tak jedině za Markem“. Uvěřil mi, romantik.
A kruci, ono to celé dostává nepěkně konkrétní obrysy. Z tiskárny přivezli plakáty určené k výlepu. Ha! Je tam chyba – MidiLidi se píšou jako dvě slova. Mám zavolat Petru Markovi a přiznat se mu?
Neudělám to, můj strop hanby je příliš nízko.
(Pokračování v pondělí)
