Znáte Růženu Vackovou? Neznáte? Univerzitní profesorka klasické archeologie byla v roce 1952 odsouzena za údajnou špionáž ve prospěch Vatikánu na dvaadvacet let žaláře. V knížce Rok v dopisech čtu její řádky z června 1960, kdy vysvětluje bolavě rozpačité rodině, proč odmítla amnestii, která ovšem předpokládala její poníženou žádost. Argumentem je pro ní ono smetanovské „es ist mir nicht erlaubt“. (O pět let později se profesorka Vacková k amnestii postaví stejně, ve vězení si odsedí celkem patnáct let.)
Tváří v tvář této neskutečné ženě se nemohu nevyplísnit:
“Styď se, chcíplá měchuřino, je mír, a ty tady brečíš jak se ti před prvním větším úkolem hroutí svět, jak se do tebe vkrádá nedůvěra. Fňukáš, za krkem máš obsedantní strach z blamáže, ale zcela svobodně přitom lítáš mezi muzikanty, co pozdě vstávají, mezi výtvarníky plakátů, co věčně nemají ořezané pastelky, grafiky, jimž pořád padá počítač, koncertní agenturou, která – dobrý bože- ještě nenechala účinkující podepsat smlouvy.“
Je to opravdová ostuda, navíc první den zkoušek na Konzervatoři Jaroslava Ježka náhle naznačuje, že jakási stavba by prvního května na Kampě mohla kromě pódia skutečně vyrůst; bude-li to stan či katedrála nevím, ale něco tam stát bude.
V jednu hodinu dopoledne potkávám kapelu trousící se na oběd: i perfekcionalista kapelmajstr Martin Kumžák je spokojený, skluz je jenom mírný, David Koller ani Zuzana Michnová ani Lenka Dusilová ničeho nenamítají proti novým aranžmá svých písní – David s Lenkou dokonce slíbili, že Zuzance kolegiálně vypomohou v refrénu.
Muzikantům výrazně stoupla nálada poté, co se dozvěděli, že v den koncertu dostanou oběd a možná si to namlouvám, ale následující kus hrají jako o život. Jiří Suchý ukáže, jak postupuje opravdový profesionál, protože se před konzervatoří nesmí parkovat, zastavil, nechal motor běžet, z voleje dal dvě písně, pak se vrátil do vozu a odjel do Semaforu, kam jinam.
Odpoledne se vracím do práce, kde s Pavlem Poslušným chystáme fotofilm o Reflexu, který chceme na velké obrazovce promítnout jako překvápko během jedné z písní. Nejvíc času nám zabere, když řešíme, zda ještě někdo pozná Dagmar Patrasovou z roku 1994, ale pak to riskneme. Tiskárna vyhrožuje, že bez smlouvy nezahájí tisk dekorací, které promění v sobotu Kampu v jedno velké červené X, ale Bůh je vidí. Ono to nějak dopadne.
Večer přicházím zcela vyčerpám a stěžuju si manželce, že to či ono ještě není tip top a vůbec si zase libuju v psaní katastrofickým scénářů – třeba toho oblíbeného, že bude pršet.
„Ale těšíš se, ne?“ popíchne mě žena.
Mlčím, ale je jasné, že v takovém případě platí ono smetanovské:
„Es ist mir nicht erlaubt.“
„Není mi dovoleno jednat jinak.“
