V těchto dnech slavíme dvacet let existence ombudsmana neboli veřejného ochránce práv v ČR. Sice nejsem skalním ultrakritikem ombudsmana, jako například Václav Klaus mladší, který by ho nejradši bez náhrady zrušil, ale velice se mi nelíbí bobtnající model současného pojetí této funkce. Ostatně rozšiřování ve smyslu dalšího nakládání agend na bedra veřejného ochránce práv kritizoval již první český ombudsman a vysoce respektovaná právnická legenda Otakar Motejl i jeho nástupce Pavel Varvařovský.
Slyšel jsem před lety na vlastní uši na jedné konferenci, jak Otakar Motejl říkal: „Nevíš-li kam strčit nějakou agendu, dej ji ombudsmanovi.“ Kdyby pan doktor Motejl viděl dnešní stav, tak by mu leknutím asi vypadla z úst cigareta. Koneckonců i v nedělních Otázkách Václava Moravce bývalý ombudsman a ústavní soudce Pavel Varvařovský výstižně kriticky uvedl, že se agenda VOP neustále rozšiřuje a rozšiřuje. A daňový poplatník musí plakat nad tím, že rapidně přibývá i zaměstnanců pracujících pro ombudsmana. Ještě v roce 2013 pro něj pracovalo přibližně 60 právníků. Teď je jich tam asi 120, to opravdu není málo. A to nezmiňuji další obslužný personál od ajťáků po správu budovy, řidiče a uklízečky.
Určitě by bylo zajímavé, kdyby někdo z ekonomů sečetl, kolik nás za 20 let existence stála Kancelář ombudsmana a kolik toho skutečně přinesla naší společnosti. Jen každý z těch 120 právníků (s odvody, školeními a kancelářskými potřebami) stojí skoro milion korun ročně. To není málo. Je mi pochopitelně známo, že svět ve 21. století není jen o penězích, ale jeden z relevantních pohledů by to být mohl, ne že ne.
Dvouhlavá saň, jejíž dvě hlavy spolu nemluví
Druhá věc, se kterou nejsem systémově ztotožněn, je zbytečně komplikovaný model, de facto dvouhlavý. Asi víte, že mimo vlastního ombudsmana existuje post zástupce veřejného ochránce práv. Laik by možná řekl, že to je „něco jako lepší sekretářka“, nicméně jde o relativně prestižní pozici – a odpovídá tomu ostatně i plat. Zástupci ochránce náleží plat, odchodné, náhrada výdajů a naturální plnění jako viceprezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu, což jsou pro zajímavost vyšší částka než například u českých senátorů.
Zástupce ochránce zejména zastupuje ombudsmana v plném rozsahu v době jeho nepřítomnosti. Ombudsman ho navíc může pověřit výkonem části své působnosti. To je celkem jasné a pochopitelné, nicméně moc s tím nekoresponduje způsob ustanovení zástupce. Volí ho poslanci z návrhů prezidenta a Senátu. Takže se tato pozice také stává z povahy věci předmětem politických handlů, ale co je hlavní systémový problém, může se stát, že je zvolen ombudsman a s ním nekompatibilní zástupce. Permanentní přestřelky Šabatová versus Křeček v posledních letech jsou toho důkazem. Což samozřejmě následně vede ke zbytečným sporům a zdržuje všechny zainteresované od práce.
Do budoucna si dovoluji navrhnout, aby byl u ombudsmana uplatněn stejný model jako u předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a jeho místopředsedů. U nich podle příslušného zákona platí, že předsedu zastupují tři místopředsedové, které jmenuje a odvolává předseda, přičemž určí pořadí jejich zastupování. Tím odpadá problém s rivalitou v úřadě. Samozřejmě nepléduji pro navýšení počtu zástupců ombudsmana na tři, jak je tomu na ÚOHS, ale o funkčním modelu odstraňujícím zbytečnou hašteřivost by se podle mne určitě měla zahájit diskuze.
Když jsou totiž „dva kohouti na jednom smetišti“, nikdy to nedělá dobrotu, a to platí nejen u ombudsmanů.
Autor je právník.
