Na jednu stranu je pravda, že celková kriminalita v ČR, tedy alespoň ta oficiálně zaznamenaná, v posledních letech poklesla, nicméně má to jeden velký kaz. Tím je stoupající brutalita mladistvých a leckdy i dětských pachatelů. Agresivita leckterých mladých pachatelů násilných trestných činů roste tak, že i někteří zkušení dospělí kriminálníci mohou blednout „stavovskou závistí“. Bohužel. Další nebývale politováníhodnou skutečností je, že oběťmi mladých gaunerů se stávají i bezmocnější menší děti nebo staří důchodci. Je mi jasné, že určitá kriminalita, včetně té dětské, zde bude vždy. Nežijeme a nikdy jsme nežili v ráji. Ale společnost a politici musí relevantně reagovat, aby nenarůstala, a pokud možno i klesala.
Nechápu, proč je hranice trestní odpovědnosti v ČR neustále stanovena na 15 let, když se dnes stávají vyspělými mnohem rychleji než například před padesáti lety. Podíváme-li se do sousedních zemí, jako je Německo či Rakousko, tak i tyto vyspělé právní státy mají předmětnou hranici odpovědnosti stanovenu na 14 let. Od čtrnácti let jsou odpovědné i osoby například v Itálii nebo v zemi nám právně-historicky nejbližší, a to na Slovensku. Nadto v některých státech, jako je třeba Francie, je zmíněná mez legálně stanovena na 13 let, nebo v pokrokovém Nizozemí dokonce na 12 let. Totéž i v Británii, také 12 let.
Jasné důvody pro snížení
Proč se předmětná hranice nesníží i u nás? Nebo nám snad naši dětští psychologové a psychiatři chtějí namluvit, že se anglické či rakouské děti stávají vyspělými rychleji než naši malí darebáci?
Zde jsou mé čtyři argumenty pro snížení hranice trestní odpovědnosti:
Za prvé: Děti se dnes (mentálně, sociálně i biologicky) stávají vyspělými rychleji než předchozí generace. Paradoxem přitom je, že citovaná „čtrnáctková“ hranice byla zakomponována dokonce i do československého prvorepublikového trestního práva. Takže zmíněná hranice by dobu paradoxně nepředbíhala, spíše dobíhala.
Za druhé: Oponenti snížení hranice stále namítají: „Máme přece speciální ústavní výchovu pro tento typ pachatelů“. Je tu ovšem jeden principiální rozdíl.
Příkazem „dětské“ ústavní výchovy v zásadě hodnotíme rodiče. Vlastně posuzujeme jejich (ne)schopnost řádně vychovávat problémové dítě. Potomek tak získává jenom falešný pocit, že to maličko přehnal se zlobením. Oproti tomu trestně-právní řízení a následný soudní rozsudek je relativně působivým signálem: Mladistvý darebo, porušil jsi – a to již na mladá kolena – zákon! Dostaneš spravedlivý trest!
Za třetí: Ve většině zemí světa je hranice nižší.
Za čtvrté: Odpůrci snížení hranice mimo jiné tvrdí, že v nápravném zařízení se nikdo nepolepší, naopak se tam naučí, co ještě neuměl. Takovou argumentaci odmítám, spíše se náš stát musí snažit zlepšit nápravné funkce detenčních zařízení všeho druhu, a to nejen pro mladistvé pachatele.
Autor je právník.
