Jestli chceš vidět Pravčickou bránu, tak teď už ani nemusíš vylízat z auta, říkali chlapi, kteří pracují v lese. To i člověka líného na krok naláká na výlet a cestou ještě nakoupí něco k jídlu.
Přejedu jednu hranici, zkontroluju, jestli pořád platí ta teorie o dvojí kvalitě potravin (ano), přejedu podruhé hranici a ocitnu se v multikulturním Hřensku, kde se snoubí asijská podnikavost s německou architekturou a českou… ehm… ležérností.
A pak zahnu doleva, vyjedu několik zatáček a opravdu. Otevře se mi výhled na chloubu Českého Švýcarska, slavnou Pravčickou bránu. A ani nemusím vystoupit z auta.
Výhledu na skalní útvar (skoro sedmadvacet metrů na délku a šestnáct na výšku), který je na titulní straně všech průvodců tímhle krajem, už nebrání žádné stromy. Tedy pár ještě ano, ale melou z posledního, takže jestli ještě chvilku vydržíte, nemusíte ani jezdit tak daleko, jak jsem jel já.
Dohromady to byl poučný výlet, který fungoval jako stroj času. Jenom namísto pohledu do historie, jakože co se tu dělo v jurských druhohorách a co po tom všem zbylo, se tu nabízí pohled do blízké budoucnosti. Holé pláně a nikde ani strom, ani stín…
Narozdíl od pana premiéra, který se tuhle vydal prozkoumat, jak vypadá kůrovec (hele, tady má nožičky!), já jsem viděl jenom to, co zvládne svými kusadly. A co potom dokončí kusadla motorových pil. A pohled je to smutný.
