Podařilo se snížit počet jaderných hlavic, uvádí zpráva ústavu pro výzkum míru. Soudruzi z jeho stockholmského sídla zapomněli, že sedmdesát let míru v Evropě proběhlo jen díky jaderným zbraním a že jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki zachránilo desítky milionů lidských životů. A bohužel nechápou ani to, že snižování počtu jaderných hlavic nás může dovést k válce.
V pondělí zveřejnil Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru (SIPRI) optimisticky a potěšeně zprávu, že ve světě ubylo jaderných hlavic. Je to stejný typ nadšení, jaké dávali najevo ekologisté při zavedení biopaliv. Ano, je to skvělé, že si malý dílek spotřebovaného benzinu vypěstujeme na polích. Jen škoda, že nám díky masovému pěstování řepky na ten rostlinný benzin vítr odfoukne ornici. Na polích s řepkou totiž masivně probíhá větrná eroze a odnáší úrodnou půdu, bez které na polích nic neporoste. Je skvělé, že ubylo jaderných hlavic, ale nesmíme zapomínat, že mír máme díky nim. A že je k udržení míru potřebujeme i nadále.
Rovnováha strachu nám umožnila přežít
Ano – spojení slov „atomová bomba“ působí děsivě. A stejně děsivé jsou následky jejího výbuchu. Dnes už na rozdíl od socialistického Československa však smíme říct, že jaderné hlavice zachránily svět před třetí světovou válkou. Komunistická diktatura v Sovětském svazu byla po vítězství nad nacistickým Německem nesmírně agresivní a expanzivní a „jestřábů“, kteří volali po zničující válce proti Západu, bylo opravdu dost. Netroufli si však zaútočit, protože odvetný úder USA vedený jadernými zbraněmi by byl zcela zničující. A i když mám Ameriku rád, je nutné přiznat, že jestřábi volající po napadení Sovětského svazu byli i tam a také nebyli úplně ojedinělí. I oni se báli válku rozpoutat, protože se báli toho stejného jako Sovětský svaz: Totiž jaderných zbraní protivníka. Nakonec se velmoci dozbrojily do fáze, že obě strany byly technologicky schopné zajistit strategii vzájemného úplného zničení. V Americe se tomu říká „soudný den“. A tak to radši nikdo neodpálil. Jen tato rovnováha strachu zajistila, že se světem po druhé světové válce nepřehnala vlna bojů třetí světové války – války Východu se Západem.
Jako nepřekonatelný, neoddiskutovatelný a zjevný důvod jaderného odzbrojování jsou tradičně mírotvorci uváděny příklady historického použití jaderných zbraní, ke kterému došlo v Hirošimě a Nagasaki. Záběry spálených měst zná celý svět, to dílo zkázy je děsivé a ve školách se bohužel neučí, že zachránilo život desítkám milionů lidí a uchovalo naživu japonský národ. Populace Japonska v roce 1941 činila 74 milionů obyvatel. A buši – bojovník, samuraj – se nevzdává. Nepadne do rukou nepřítele živý. V etice válečníka jde zdánlivě o čest, ale ve skutečnosti je upřednostnění sebevraždy před zajetím v reáliích historického Japonska naprosto rozumné rozhodnutí. Je lepší se rychle zabít sám než se nechat nepřítelem bestiálně umučit v zajetí.
A podobné zacházení se zajatci bylo v Japonsku standardem ještě za druhé světové války. Přímo na bojišti, kde nebyl čas na rituální seppuku, „harakiri“, se volila forma sebevraždy vyhrazená ženám. Jigai. Řez či seknutí mečem drženým v pravé ruce přes levou stranu krku. Po řezu japonským mečem musí krk odlétnout jak mrkev. Japonští civilisté se však rozhodnutím fašistické vlády Japonska za války stali také bojovníky a neměli do toho co mluvit.
Oběť statisíců pro záchranu milionů
Ani oni neměli padnout do rukou nepřítele živí. Ty, kterým by se nechtělo „odejít ze světa dobrovolně“, by zabili japonští vojáci. A ti by pak zabili sebe. Scénář se naplnil při obsazování Okinawy, kdy zemřelo 70 až 140 tisíc civilistů. Nevíme přesně. A nedá se zjistit, kolik z nich si podřízlo krk vlastní rukou a kolika z nich pomohli umřít jejich uniformovaní spoluobčané. Populace Japonska v roce 1941 činila 74 milionů obyvatel. Ti by podobně dopadli všichni. Jaderné bombardování však zlomilo morálku císaře, ten vystoupil v rozhlase a nařídil Japoncům přežít. Že se potomek Amaterasu no Kami, bohyně Slunce, v jehož přítomnosti se nesmí vyslovit slovo já, tak snížil, aby mluvil k lidu, Japonce vyřadilo z boje. Takže i když jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki zabilo (nevíme přesně) 150–250 tisíc lidí, 74 milionů Japonců a asi miliony amerických vojáků, kteří by zuřivě se bránící Japonsko obsazovali, díky němu zůstaly naživu.
Na planetě stále existují režimy, které jsou stejně zrůdné jako japonský nacionalismus, a Putinovo Rusko je stejně agresivní jako Stalinovo Rusko. Když skončí rovnováha strachu, když se v růžové předtuše světlých zítřků vzdáme jaderných bomb, ztratí zrůdné režimy strach zahájit válku. I kdybych se v Putinovi mýlil, křivdil mu a on byl vlastně dobrák, tak Kim by bez strachu z jaderného bombardování napadl Jižní Koreu už dávno zcela neoddiskutovatelně. Celkově pokroková mezinárodní radost ze snížení počtu jaderných bomb proto podle mne není úplně adekvátní. Dokud budou na planetě agresivní diktatury, jaderné zbraně potřebujeme, aby se nás jejich vůdcové báli.
