Někdejší britský premiér David Cameron už v únoru 2011 prohlásil, že multikulturalismus je mrtvý. Kdybychom tuto věc ale posuzovali podle sobotního finálového večera pěvecké soutěže Eurovize, která proběhla v Tel Avivu (živě ji vysílala Česká televize), tak multikulturalismus, který je v Evropě v poslední době tolik kritizovaný, se má čile k světu. Navíc to předvedl na pofiderní soutěži, která je odstrašujícím příkladem toho, co na obrazovky veřejnoprávních médii nepatří.
To, že Eurovision Song Contest (jak se oficiálně soutěž jmenuje) přivede na televizní obrazovky desítek zemí zcela nevyrovnanou a zvláštní konkurenci, by se ještě dalo pochopit. Ovšem nad uměleckou úrovní některých vystoupení přesto zůstává rozum stát. Místo kvalitní hudby a zpěvu jsme často slyšeli podivné kvílení a huhlání, nekvalitně provedený playback a zcela samoúčelnou show.
Nad hudební produkcí v Eurovizi v posledních letech převažují nepovedené kostýmní experimenty, které někdy zastírají to, co by nám interpreti chtěli sdělit. Bylo tomu tak i v sobotu pozdě večer. Některá vystoupení se dají označit za naprostou devastaci kulturního vkusu.
Například islandská skupina připomínala průvod sadomasochistů (třeba to ani nebyla nadsázka), která pak při vyhlašování výsledků mávala v izraelském Tel Avivu palestinskými vlajkami. Zpěvačka ze Srbska vypadala, že si odskočila z focení pro časopis Playboy. Zástupkyně z Austrálie jako kdyby z oka vypadla Nastěnce z ruského filmu Mrazík a Bilal Hassani, francouzský mladík arabského původu, se ještě zjevně nerozhodl, jakého bude pohlaví. Ale vehementně všem připomínal, jak se máme všichni chovat. Že sám kdysi použil antisemitské narážky, mu už zřejmě bylo odpuštěno.
Není proto vůbec podstatné, že soutěž vyhrál Nizozemec Duncan Laurence (vlastním jménem Duncan de Moor). Mimochodem před samotným finále pan de Moor médiím sdělil: „Já jsem víc než jen umělec, jsem člověk, jsem živá bytost, jsem bisexuál, jsem hudebník, jsem hrdý na to, že mám šanci ukázat, co jsem, kdo jsem.“ Takže děkujeme za šanci vědět, proč je „někdo víc než umělec“. Mimochodem, Duncan Laurence, minulý rok napsal společně s Jihadem Rahmounim skladbu Closer. Rahmouni přitom už léta vysvětluje, že křestní jméno Džihád mu dali rodiče a že toto slovo nemá nic společného s významem slova „džihád“ (svatá válka muslimů proti všem „nevěřícím“), jak ho známe. Jenže pro někoho je to čiré zlo, pro jiného zdá se nikoli…
Otázkou pro nás ale je, proč podobnou soutěž opakovaně vysílá veřejnoprávní Česká televize? Ta argumentuje tím, že je členem Evropské vysílací unie (EBU), která tuto akci organizuje. ČT se proto na klání Eurovize také finančně podílí. Proč by se ale peníze českých daňových poplatníků, které prostřednictvím vynuceného koncesionářského poplatku Česká televize vybírá, měly dávat právě na podobnou maškarádu? Chápu, že veřejnoprávní médium má vysílat i pro menšiny (například ve Velké Británii Eurovizi sleduje hojně LGBT komunita), ale dělat to pomocí brutální devastace kulturního vkusu, je absurdní.
Jedno české přísloví říká: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Skutečně ale chceme tam, kam nás navádí soutěž Eurovize? Domnívám se, že většina Evropanů nikoli.
