Mají všechny neziskové organizace průhledné hospodaření?

Mají všechny neziskové organizace průhledné hospodaření? Zdroj: archiv Blesk/Aha

Hospodaření ve stylu lážo plážo aneb Stát by si měl posvítit na neziskovky

V mém světě existují dva typy neziskových organizací. Ty pro společnost užitečné. Tedy například ty, které pomáhají zdravotně postiženým, dobrovolní hasiči, včelaři, sokolové cvičící s dětmi či seniory, spolky věnující se ochraně folklorního či jiného kulturního dědictví. Druhou skupinu pak tvoří (ne)ziskovky, jež pod pláštíkem dobročinnosti prosazují – s různou mírou intenzity – politické zájmy.

Pokud by tyto organizace fungovaly jen za peníze soukromých fyzických a právnických osob, mohlo by nám to být z principu jedno. Nicméně kupříkladu v letech 2016 a 2017 rozdělil český stát neziskovým organizacím přes dvacet šest miliard korun. Máme tedy právo se ptát, jak s nimi bylo naloženo. Šly totiž i z našich daní.

Stát rozdává, neví komu a proč

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) nedávno zjistil, že Česká republika při poskytování dotací nestátním neziskovým organizacím nevycházela v letech 2016 až 2017 z analýzy skutečných potřeb společnosti. NKÚ rovněž shledal miliardové rozdíly v údajích o tom, kolik ČR poskytla peněz na dotacích v letech 2015 a 2016. Více než polovina kontrolovaných adresátů dotací z řad neziskovek pak nádavkem nedodržela podmínky pro poskytování dotací.

Vina je na obou stranách. Na straně jedné stojí stát, který rozdává veřejné peníze a mnohdy dle zjištění NKÚ vlastně neví na co a proč. Na straně druhé nestátní neziskové organizace, které s nimi hospodaří stylem lážo plážo. Tím samozřejmě netvrdím, že tak postupují všechny, nicméně po přečtení příslušných zpráv od NKÚ se nám musí v hlavě rozsvítit červená kontrolka.

V této souvislosti bych si dovolil oprášit jeden svůj starší legislativní návrh: Přiřaďme neziskové organizace taktéž do režimu povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Přirozeně ne všechny, pouze ty, které čerpají více než padesát procent svého rozpočtu z veřejných zdrojů, ať už od města, kraje, státu či Evropské unie. „Politické (ne)ziskovky“ totiž s oblibou do médií sebevědomě říkají: Kdo nic neporušuje, ten se informací o své činností nemusí bát.

Autor textu je právník.