Nedávno jsem si v Reflexu dělal legraci z Tomia Okamury, že bojuje proti imigrantům ze Středního východu, byť se u nás vyskytují jen ve formě hlemýžďů, ne lidí. Dělat rozruch kolem imigrantů, kteří tu nejsou, je nesmysl. Ale až začnou přicházet – tak pokud tomu nedokážeme zabránit, dopadneme podobně jako hlemýžď zahradní na Žižkově. Tam už totiž kvůli invazi tureckých hlemýžďů není pro české téměř místo.
Teplomilný Helix lucorum, který se na pražském Žižkově usadil, pochází z turecké Anatolie a možná podlehl hoaxu o globálním oteplení. A kdyby nečetl ekologickou propagandu, tak je mu vlastně na Žižkově zima. V souvislosti s debatou o klimatické změně, kterou – kvůli neochotě objektivních vědců se problémem zabývat – musí svými protesty popularizovat školáci, však s dovolením poreferuji zcela vážně o tom, že oteplování pozměňuje biodiverzitu. A právě proto už mezi tureckými hlemýždi na Žižkově českého hlemýždě skoro nenajdete.
Hlemýždi, kam se podíváš
Když jsem začal chodit o holi a dosáhnout lokality s trilobity se ukázalo být nad mé síly, našel jsem si koníčka. Sleduju šneky. Ti ani chromému neutečou. A na základě vědeckých informací a publikací docentky Lucie Juřičkové z Přírodovědecké fakulty UK jsem se dozvěděl, že na Žižkově na nákladovém nádraží žije kolonie hlemýžďů Helix lucorum, kteří pocházejí z Anatolie a vyskytují se i na Balkáně. V Praze je vědci zaznamenali v roce 2008 a na Žižkov přijeli nejspíše vlakem. Někde v Bulharsku či Turecku lezl šnek po nádraží a začalo být sucho. Šnek pravděpodobně vylezl na vagón, přischnul k němu (to šneci za sucha činívají), a než zapršelo a on se zase pustil, tak s ním vagón dojel do Prahy. Hlemýžď se ovšem před výletem oddával sexu, a tak hned po příjezdu k Olšanským hřbitovům nakladl vajíčka. A už jich bylo hodně.
Když loni hlemýždi ovládli mé soukromí, vydal jsem se na Žižkov si pár lucorů chytit do domácího chovu. Po příchodu na první místo, kde se v (z velké části vybetonovaném) areálu mohou šneci vyskytovat, mi začalo křupat pod nohama. Pro samé hlemýždě nebylo totiž kam šlápnout: a to bylo vedro, že naši hlemýždi zahradní – Helix pomatia – byli zavrtaní někde v mechu a potili se. Nebylo možné srovnat četnost obou druhů. V teplotě, které se líbí lucorům, jsou pomatie spíše zalezlé, a naopak. Tak jsem musel počkat do zimy.
Výskyt nových druhů má na svědomí i zvyšování teplot
A mezitím jsem si studoval, co nám to vlastně z jihu přilezlo za plže. Lucorum není sám. Nejslavnější měkký imigrant je plzák španělský (Arion vulgaris). Druh má původní areál výskytu v jižní Evropě. Dále k nám již byli zavlečeni a úspěšně zde přežívají například tito teplomilní měkkýši: škeblice asijská (Sinanodonta woodiana) – domovina ve východní a jihovýchodní Asii. Levohrotka ostrá (Physella acuta), původně severoamerický druh zavlečený kolem roku 1800 do Středomoří, nyní již i u nás. Hlemýžď pruhovaný (Helix thessalica) má původní areál na jihozápadě Balkánského poloostrova. Korbikula asijská (Corbicula fluminea) z Asie. Boettgerilla pallens z Abcházie a západní Gruzie. Gyraulus parvus Spojené státy, Mexiko, Kuba a Portorico. Potamopyrgus antipodarum je původem z Nového Zélandu. Deroceras panormitanum a Monacha cartusiana – tmavoretka bělavá jsou původně jihoevropské druhy.
Abych citoval vědu: Za posledních třicet let se počet nepůvodních druhů pozemních plžů v České republice zvýšil z 5 na 15 (8 procent všech druhů). Více než polovina z nich má předpokládaný středomořský původ. Od roku 2000 bylo zaznamenáno sedm nových cizích druhů (šest středomořských). Trend odráží zvyšování průměrných teplot a rostoucí intenzitu zahraničního obchodu za posledních šest desetiletí, což naznačuje synergický efekt klimatických podmínek a socioekonomických faktorů.
Naši hlemýždi jsou v háji
Co udělají exotičtí vetřelci s našimi původními šneky? V zimě jsou živí plži zalezlí a schránky mrtvých plžů se před zimou neschovávají. Takže když po novém roce vylezlo sluníčko, vyrazil jsem na Žižkov s igeliťáky a dle metodiky Levana Mumladzeho z univerzity v Tbilisi vytyčil čtverec 10 krát 10 metrů na místě, kde jsem v létě na nádraží viděl lucornů nejvíc (site A), a vysbíral všechny mrtvé ulity rodu Helix. Pak šel o čtvrt kilometru dál a udělal totéž (site B) a pak – po biokoridoru tvořeném železniční tratí, podél které se na náspech mohou hlemýždi šířit – šel ještě o čtvrt kilometru dál. Site C. A všude jsem na ploše 10 x 10 metrů vysbíral všechny ulity hlemýždě, které jsem našel. A pak je doma myl, počítal a měřil. Výsledky jsou tristní:
Site A: 6 H. pomatia (5 dospělých, jeden neidentifikovatelný), 83 H. lucorum (36 dospělých, 18 neidentifikovatelných, 35 nedospělých)
Site B: 2 H. pomatia (1 dospělý, 1 neidentifikovatelný), 4 H. lucorum (2 dospělí, 2 neidentifikovatelní)
Site C: 20 H. pomatia (7 dospělých, 6 neidentifikovatelných, 7 nedospělých), 0 Helix lucorum
Na místě nejvyšší hustoty lucorů (v místech, kam byl pravděpodobně zavlečen) tvoří tento druh 93 procent z celkového počtu nalezených ulit rodu Helix, původní hlemýžď zahradní pak pouhých 7 procent. Invazní druh se zde množí, mladí jedinci původního druhu vůbec nebyli nalezeni. I na okraji areálu zatím osídleném invazním druhem tvoří 66 procent počtu ulit a náš původní hlemýžď jen 33 procent. Ale o půl kilometru dál, na území dosud nezasaženém invazí, je původních hlemýžďů zahradních stále dost.
Toto je společenský, nikoliv biologický časopis – proto nepíšu latinské názvy kurzívou, neuvádím jméno vědce, který druh popsal, ani rok, kdy k tomu došlo, ani neodkazuji na odbornou literaturu. Zájemci o detaily – pište na můj e-mail.
