Babiš a Zeman tvoří pevnou, byť nepsanou vládnoucí koalici. Jakýsi vliv na ni mají komunisti, ČSSD jen smutně přizvukuje. Ve sněmovně mají nereptající většinu, která Babišovi schválí, co navrhne. Naštěstí to není většina ústavní, ale to je útěcha jen formální. Postupně se stává i ta ústava jen formalitou. Už jsme to jednou měli...
Darebáci a blbečci
Oba předáci přesně odstřelují demokratický pořádek, aniž mění zákony. Stačí je interpretovat jinak, případně jich nedbat. Stačí ovládnout či zpochybňovat orgány činné v trestním řízení, vysmívat se bezpečnostním službám a pomlouvat či zastrašovat jedince, kteří ještě reptají. Oba státníci rádi útočí na základní instituce republiky, na soudnictví, policii, bezpečnostní služby, Parlament i na politické strany, krom jedné, která ani není stranou, nýbrž firmou. Snižují důvěru občanů v demokratické instituce státu. Nevěřte demokracii, věřte nám, navádějí občany.
Zeman sbližuje republiku s různými autoritativními státy Východu, Babiš je chytřejší a dbá i o svou pověst na Západě.
Zeman někdy vypadá, jako by byl prezidentem jiného státu. Babiš své postoje mění operativně podle toho, s kým mluví či koho chce získat. Zeman uráží lidi i osobně. Romy, profesory, ministry, „blbečky novináře“. Podporuje tak názory, že vzdělanci jsou darebáci a politika svinstvo. V málokteré republice její přední činitelé tak často a neomaleně útočí na státní zřízení. Bývá to k vidění před politickým převratem, před revolucí. Když na stát útočí hlava státu, dává silný příklad. Jestli je česká rozvědka dle mínění prezidenta republiky partou „čučkařů“, jestli je sněmovna podle premiéra pouhou žvanírnou, je nutno se ptát, zač stojí ti dva nejvyšší činitelé a co je to za stát, který vedou.
Pohrdání demokratickými zvyklostmi i pravidly, ustavičné napadání demokratických institucí, výsměch inteligenci vůbec, přeceňování inteligence vlastní či vychloubání hodné venkovských synků s vyhrnutými rukávy, to jsou dnes důležité skladebné prvky nejvyšší politiky. Politická elita u moci jde příkladem, jak průhlednými fintami obelstít zákony. Taková praxe vládní elity dává „demokratické mravnosti“ rozměr mravnosti koňských handlířů.
Naivní blafáky
Když nějakého předsedu vlády obviňují ze závažných zločinů, má všemi deseti usilovat o soudní projednání, aby se obhájil. Ten náš všemi mechanismy, jež má k dispozici, a i těmi, které k dispozici nemá, usiluje o to, aby svůj čapí problém nějak ošulil a k soudu nedošlo.
Prezident naivními blafáky školácké provenience ignoruje pro něho nepříznivé rozsudky. Oslňuje podivnými výroky. Podezření z ovlivňování soudců odmítá, protože „šlo o doporučení, což není ovlivnění, nýbrž vyjádření názoru“. Neúčast na Palachově pietě vysvětlil nechutí vystavovat se „setkání s blbci nebo blázny“, kteří se prý kolem Palachovy piety shlukují.
Nemožné pochopit
Oba páni škodí republice. Zjistit, kdo víc, kdo méně, není možné. Nejspíš je jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Prezidenti mají slynout jistou důstojností. I to Zeman těmi jeho „k.nda sem, k.nda tam“ a tím, jak kdekoho uráží a jak obcuje s vulgarismy (podnikatelé jsou zm.di), lidem znemožňuje. Pochválit ho za něco je skoro nemožné. Snad jen za rozumný a čestný postoj k Izraeli, jenž jako by z jeho kuchyně nepocházel.
Stejně nemožné je Zemana pochopit. Vždyť mohl být snadno normálním důstojným prezidentem. Pochopit Babiše je lehčí. Okolnosti ho katapultovaly k vrcholu moci s obtížnou minulostí StB a podnikatelskými defekty na zádech. Ty setřásá technikami a postupy oné obtížné minulosti. Jiné nezná. A to hlavní na závěr: přesto oba podporuje skoro polovina voličů.
