V poslední době i celkem levicově orientovaní lidé začínají mít pocit, že je něco špatně. Množství právních předpisů už dávno překonalo hranici, kdy aspoň právníci tušili, co se ještě může a co ne. Když se někomu svěříte s tím, že byste něco chtěli zkusit udělat, hned se na vás sesypou dobře míněné rady, že to nejde, protože GDPR, protože musíte to či ono, abyste vyhověli nějakým regulím. Takže jdete a doprošujete se konzultace na úřadech, kde vám zhusta raději žádnou radu nedají, protože co kdyby jim došla instrukce, že se má právo vykládat jinak. Nakonec nevíte, co na svém a za své vlastně můžete ještě dělat. Bez „povolení“ už skoro nic.
Množství druhů správních deliktů, neboli přestupků, se podle všeho blíží třem tisícům. Stát odměňuje úředníky za to, že jsou na lidi přísní. Když vám stát ublíží a obrátíte se na soudy, jste jen nepohodlný potížista, co by se soudil kvůli každé kravině (čest výjimkám mezi soudci). Často jsou to jen drobné ústrky, ale ty jsou, pokud se náhodou domůžete nápravy, nakonec označeny za technická pochybení a vy se nedočkáte ani omluvy. Být slušným a věřit ve spravedlnost už se nevyplácí.
Jakmile se někomu podaří udělat z něčeho téma, naběhne stát, vydá zákon, zřídí úřady, najme úředníky a začne konat „Dobro“. To spočívá hlavně v uplatnění tzv. principu předběžné opatrnosti. Stát totiž preventivně zbuzeruje všechny, aby náhodou nemusel něco dokazovat těm, kteří něco provedou.
Stát nás propagandisticky přesvědčuje o tom, co je „Pravda“ a co ne. Komu se něco nelíbí či vidí věci jinak, je v lepším případě škarohlíd, v horším případě ruský troll či nácek. To, že tím (u lidí alergických na propagandu všeho druhu) způsobuje přesný opak, nikoho nezajímá. Máme oficiálně skvělou EU, policii, úřady, justici, sociální systém, zdravotnictví. Jen když se přejde od abstraktních deklarací ke konkrétním věcem spravovaných státem, tak to všude vypadá jako na D1 – ta by taky byla skvělá, jen kdyby po ní nechtěli jezdit lidi. Ti si pak všimnou, že za těch 150 miliard, co z řidičů vláda vydojí, stát předvádí dost mizerné divadlo.
A tak je to se vším. Odstraňování problémů způsobených státem větší aktivitou státu však nerušeně pokračuje.
Jenže – co s tím?
Bohužel, státní agenda už je natolik rozbujelá a stát natolik nefunkční, že lidi přestávají vnímat jeden druhého. Přestávají chápat, že stát a jím vytvářená pravidla tu jsou původně od toho, aby lidem ulehčovaly život, a smiřují se s tím, že jejich úloha je jen dodržovat státem definovaný Řád.
Jenže, jakmile jsou lidé sešikovaní k poslouchání autority a mají nosy jedním směrem, je jen otázka času, kdy se objeví problém. V čele sešikovaných nespokojených se objeví někdo, kdo pojmenuje Nepřítele. Vnějšího či vnitřního. Imigranty. Židy. Muslimy. Cikány. Bohaté. Teroristy…. A už to jede.
Pak už nikoho nebude zajímat zvyšování důchodů, genderová problematika, kvóty, otevírací doba, kouření v restauracích, pomazánkové máslo. Kdo bude frfňat, toho si podají. Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.
A pak se všichni budou (zase) ptát: „Jak se to mohlo stát?“, „Jak mohli něco takového dopustit?“
Až tedy bude stát zase vydávat další zákon či vyhlášku, až bude EU vydávat nové nařízení či směrnici, neptejte se komu zvoní hrana. Zvoní vám.
Autor je zakladatel Libertariánského institutu.
