Evropský parlament ve středu vůbec poprvé za dobu své existence schválil doporučení, aby Evropská unie zahájila řízení proti některé členské zemi kvůli vážnému ohrožení hodnot EU. Tento nesmyslný návrh se týká Maďarska. Místo toho, aby se Česká republika proti tomu postavila, ve vládní koalici i na naší politické scéně na to panují rozdílné názory. Premiér Andrej Babiš postoj europarlamentu odmítá, ministr zahraničí Jan Hamáček mu rozumí. A to je špatně.
Že má vládní koalice různé názory na některé domácí záležitosti, je pochopitelné, i když ani to nesvědčí o velké soudržnosti. Ovšem ve věcech zahraniční politiky má vláda (společně s prezidentem) vystupovat jednotně, protože je to i vzkaz do ciziny. Pokud je nejednoznačný, vyvolává to otázky, co vlastně chceme a co si ve skutečnosti myslíme. Případ „buzerování“ Maďarska Evropským parlamentem je přitom ukázkový.
Část poslanců a poslankyň Evropského parlamentu i Evropská komise už dlouho útočí na Maďarsko i Polsko kvůli některým krokům vlád v Budapešti a Varšavě. Jednou kvůli soudnictví, jindy kvůli vztahům k médiím či neziskovým organizacím. Děje se tak často bez ohledu na to, co si myslí veřejnost dotyčných zemí, rozhodující je pouze to, co si myslí v Bruselu. Že to může vést k neslavným koncům, eurobyrokracii nezajímá. Místo pochopení toho, že každá země je jiná a ne všechno může a má jít stejným směrem, přichází vyhrožování a manipulace.
Jak se volí ve volbách do Evropského parlamentu? Návod najdete ZDE >>>
Maďarsko se dostalo pod palbu Bruselu zejména za svoje postoje k migraci. Realita je ale taková, že vláda v Budapešti svým nekompromisním postojem zásadně omezila příliv nelegálních migrantů po takzvané balkánské cestě. Pomohla tím celé Evropě. Je to fakt, které lze těžko rozporovat. Místo toho, aby byl maďarský premiér Viktor Orbán za to veleben, je mu spíláno. Jistě, Orbán je populista a jak bývá v maďarské politice po staletí obvyklé, lze u něj pozorovat i prvky nacionalismu. Maďarsko ale není zlobivým dítětem Evropské unie a NATO. Neexportuje žádné své problémy po Evropě. Na rozdíl od merkelovského Německa, jehož migrační politika zásadně a nebezpečně ovlivňuje dění na kontinentu. Berlín ale nikdo z Bruselu nepeskuje. Na malé Maďarsko si naopak dovolí kdekdo.
Česká republika má za této situace stát na straně Maďarska, či na straně Polska, protože v budoucnosti se nějaká podobná věc může týkat i nás. Choutky Francie a Německa je potřeba chladit ve střední Evropě společně, jinak nic neobhájíme a neprosadíme. Historie nás už mohla dostatečně poučit.
Jenže my to řešíme „po česku“. Schizofrenně. A řešíme to špatně.
Premiér Babiš se od hlasování poslanců v Evropském parlamentu distancoval, neboť považuje Maďarsko za spojence Česka. Ministr zahraničí Hamáček ale říká: „Nejednalo se o žádný soud nad Maďarskem za jeho pozice k migrační krizi. Tam se jednalo o vyjádření politického názoru poslanců EP na aktuální situaci v Maďarsku. Mně také některé kroky vlády Viktora Orbána znepokojují, například jeho kroky ve vztahu k soudům, ve vztahu k nezávislým médiím.“
Hamáček má pravdu, kdo sledoval diskusi o Maďarsku v Evropském parlamentu, ví, že soud to nebyl, byla to podoba středověké inkvizice. Té se musíme postavit.
Kdyby Evropská unie zásadně neselhala v migrační krizi, tak se i diskuse o Maďarsku vede jinak. Jenže ona selhala a mají to odnést Maďaři. Zítra za změny soudnictví Poláci. Příště to bude kdo? Ten, na koho francouzsko-německá mašinerie ukáže.
Bohužel k prosazování zájmů cizích zemí, přispívají i někteří naši europoslanci. A to bez ohledu na jejich ideové zázemí a bez ohledu na to, co si myslí většina české veřejnosti.
Pro návrh na potrestání Maďarska hlasovali: Pavel Telička (zvolen za hnutí ANO), Dita Charanzová (za ANO), Martina Dlabajová (ANO), Petr Ježek (za ANO), Stanislav Polčák (STAN), Luděk Niedermayer (TOP 09), Jiří Pospíšil (TOP 09), Jaromír Štětina (TOP 09) a Miroslav Poche (ČSSD, ten je i našim neministrem zahraničních věcí).
Proti byli Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), Pavel Svoboda (KDU-ČSL), Jiří Payne (Strana svobodných občanů), Jaromír Kohlíček (KSČM), Kateřina Konečná (KSČM), Jiří Maštálka (KSČM), Evžen Tošenovský (ODS), Jan Zahradil (ODS) a Jan Keller (ČSSD). Takže skutečně nebývalá politická směsice od extrémní levice, přes střed až po pravici.
Zdržel se pak Pavel Poc (ČSSD) a nezúčastnila se Olga Sehnalová (ČSSD). Sociální demokracie tak potvrdila, že je stranou rozdělenou a fragmentovanou, protože jeden poslanec byl pro, jeden proti, jeden se zdržel a jedna poslankyně nehlasovala. Každý z voličů ČSSD si může vybrat, co chce. Což je ale pro její příznivce zcela zmatečný vzkaz.
Česko by ale mělo najít na oficiální státní rovině v postoji k Maďarsku jednoznačný postoj. A tím je podpora Budapešti.
