Média v posledních dnech zaplavily rozhovory s psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou, která vydala knihu pamětí Voda, která hoří. Autobiografii dominuje reflexe jejího vztahu s Václavem Havlem. Seriózní tisk i bulvár se z pochopitelných důvodů nezaměřil na zkušenosti Vodňanské s buddhismem, ale na fakt, že jako „jediná žena čekala s Havlem dítě“. Potřeba zopakovat na konci života okolnímu světu, že jsem byla něčí milenkou, působí s ohledem na status sám o sobě i s ohledem na nezpochybnitelnou inteligenci Vodňanské poněkud zvláštně.
Promiskuita českých disidentských kruhů je téma tisíckrát recyklované a po téměř třiceti letech od revoluce už vlastně nikoho nezajímá. V kontextu současné atmosféry rozštěpení společnosti na pražské intelektuály a Zemanův lid nicméně docela hezky ilustruje dvě věci. Totiž proč se Havlova obliba po revoluci už prakticky jen propadala a proč je štváčská strategie současného prezidenta tak úspěšná. Vzdálenost liberálních elit od konzervativní většiny společnosti byla v Česku přítomná vždy a v posledních letech se pouze zvětšovala.
Ale zpět k zvláštní hrdosti Havlových milenek. Ačkoliv se počin Jitky Vodňanské nedá v nejmenším srovnávat s Tajnou knihou Ireny Obermannové, která Havla popisováním jejich intimního vztahu dehonestovala těsně před smrtí v roce 2011, velký smysl vlastně moc nedává.
Pochlubit se Havlovými dopisy
Paměti sepisují zpravidla lidé, kteří jsou přesvědčeni o své důležitosti, anebo které o ní přesvědčuje jejich okolí. Vodňanská sice blahosklonně tvrdí, že to, co prožila a překonala, může řadě lidí pomoci, obecně to ale spíše působí, že za rozmáchlými memoáry stojí touha pochlubit se, že ji měl Havel kdysi rád a psal jí dopisy.
Sama je jistě více než průměrně zajímavým člověkem, ale bez vztahu s bývalým prezidentem by hledala nakladatele o dost hůř. Jezdit meditovat do Asie totiž bylo novátorské asi tak před dvaceti lety.
Múza a dočasná milenka
Touha nalézt ve svém životě smysl je jistě přirozená nám všem a na přijetí role múzy velkého muže není nic špatného. Velikán disentu, symbol demokratické transformace postkomunistických zemí a oceňovaný dramatik nicméně z vězení nepsal Dopisy Jitce, ale Dopisy Olze, jakkoliv netradiční jejich manželství ve skutečnosti bylo.
Havlova adorace Olgy je široce známá a vyznání Jitky Vodňanské ji jakkoliv nezpochybňuje. Spíše připomíná pro Vodňanskou nehezkou pravdu, a to že se Olgou pro Havla nestala ani po její smrti. Přiznáním nuceného ukončení veškerého styku poté, co se v prezidentově životě objevila Dagmar Veškrnová, pouze podtrhuje její status „dočasné milenky“, kterým se dnes ale paradoxně pyšní.
Věc neveřejná
Mezi Jitkou Vodňanskou a Irenou Obermannovou na jedné straně a Olgou a Dagmar Havlovými je jeden podstatný rozdíl, a to ten, že poslední dvě jmenované Havel pojal za manželky. Ne náhodou se česká veřejnost ani od jedné nedočkala publikování milostných dopisů ani impertinentních popisů jejich milostného soužití. Ne vše je, jak obě (první) dámy chápaly, nutně věc veřejná.
Václav Havel se o český národ zasloužil jako nositel naděje a víry v temných časech. Jeho osobní život s touto rolí nemá a neměl by mít nic společného. Tím více, že ke cti mu nikdy asi příliš nesloužil. Exhibování jeho milenek je proto nevkusné nehledě na argumenty typu „chceme ukázat jeho neznámé tváře“. Havel sám by takové chování považoval za malé.
