Ilustrační snímek.

Ilustrační snímek. Zdroj: Profimedia.cz

V Česku se už nepracuje za sklenici vody či misku rýže. V době prudkého růstu ekonomiky je tlak na růst mezd na místě

Odbory požadují od příštího roku zvýšení minimální mzdy v České republice o 1500 na 13 700 korun. Zaměstnavatelé o tom nechtějí ani slyšet a spíš vyzývají vládu ke snížení povinných odvodů z mezd. V následujících týdnech tak budeme svědky přetahované, kde si všechny strany budou zpívat tu svou a na začátku podzimu bude jasno. Dalšímu růstu minimální mzdy však hrají do karet minimálně dva faktory. Jednak to jsou blížící se volby do Senátu a komunálních zastupitelstev (určitě se bude chtít na tom někdo přiživit), ale především fakt, že české ekonomice se daří nejlépe za mnoho posledních let. A požadavek na růst platů je tak více než oprávněný.

Na úvod nejprve několik čísel. Pokud se odborům podaří prosadit jejich požadavek a základní minimální mzda vzroste na oněch 13 700 korun, dosáhne nejnižší garantovaný výdělek v zemi hodnoty, jakou měla průměrná mzda v České republice v červnu 2001, kdy činila 13 730 korun. Tedy před nějakými sedmnácti lety!!! Podle posledních dostupných statistik pobírá minimální mzdu v České republice zhruba nějakých 135 tisíc lidí.

Zaměstnavatelé či většina ekonomů (kteří o minimální mzdě rádi mluví, ale nikdy za ni nepracovali) růstu nejnižšího garantovaného výdělku oponují tím, že firmy budou méně konkurenceschopné, budou muset propouštět a dojde k zániku některých z nich. Zde nelze nikterak paušálně tyto výtky odmítnout, protože v České republice zřejmě opravdu existuje určité množství firem, které si nemohou dovolit svým zaměstnancům přidat. Ale je jich nepatrné množství a na nich se pak odpůrci zvyšování mezd točí se svou argumentací i proti firmám, které jsou v dobré kondici.

Pohled do aktuálních statistik však dává tušit, že s vymýšlením argumentů proti růstu minimálních mezd (i těch „obvyklých“ či „normálních“) to je stále horší a horší. České ekonomika roste a i přes růst platů k žádnému růstu nezaměstnanosti nedochází, ale spíš lidé naopak na pracovním trhu chybí. Firmy nekrachují, ale naopak zvyšují své zisky. Výmluvně to dokládají například data o příjmech státního rozpočtu z daní z příjmů právnických osob. Například v roce 2013 stát takto vyinkasoval 113,1 miliardy korun, v roce loňském to již bylo 161,8 miliardy korun.

 

Růst platů v České republice v loňském roce konečně odpovídal tomu, jak to mělo být už řadu let nazpět. Průměrná mzda za celý loňský rok dosáhla hodnoty 29 504 korun, přičemž v posledním loňském kvartále dosáhla 31 646 korun. Svůj podíl na tom samozřejmě měly výplaty odměn, bonusů či 13. platů. Přesto stále platí, že v Česku na průměrnou mzdu nedosáhnou dvě třetiny lidí a najdou se tu desítky tisíc (možná i více) takových, kterým plat nerostl již několik let. Takže zase zpátky z oblak na zem. 

Spor o minimální mzdu je vždy do jisté míry politikum. Je to dáno tím, že její hodnota je nařízena vládou od stolu a firmy ji musí přijmout bez ohledu na to, jestli se jim to líbí či nikoliv. Ještě nedávno proto tvořilo toto téma zcela jistě zřetelnou štěpnou linii na politickém spektru. V poslední době už to tak jisté není. V této věci bude proto velice zajímavé sledovat postoj ANO a Andreje Babiše. Jeho voliči se z nemalé části rekrutovali z lépe situovaných vrstev, z vedení firem, či jej podporuje řada úspěšných byznysmenů či miliardářů. A najednou tato strana tu velice vážně koketuje s myšlenkou na vládu opřenou o KSČM či ČSSD, které měly a mají k zaměstnancům hodně blízko a vždy se praly za zavedení či zvýšení daňové progrese, o růstu platů nemluvě.

Obecně zastávám názor, že pokud se ekonomice i firmám daří, měly by to adekvátně pocítit i zaměstnanci. Ti byli dlouhá desetiletí zvyklí držet pusu a krok, proto se do klinče za ně pouštějí odboráři (kteří jsou za to solidně placeni). Zajímavé proto bude například sledovat prubířský příklad, jak dopadnou jednání ve Škodě Auto, která v loňském roce vykázala rekordní zisk. Přitom svým zaměstnancům chce přidat jen několik procent a naopak po nich žádá pracovní soboty. A aby je ještě více vytočila, vyjde najevo zpráva, že mateřský koncern VW rekordně zvýšil platy svým manažerům.

I přes loňský solidní nárůst platů je úroveň příjmů v České republice mizerná a stále výrazně zaostává za zeměmi západní Evropy. Všichni pak chtějí vědět, kdo za to může a odpovědná místa si nad tím myjí ruce. V nemalém množství firem a podniků v zemi tak vyrůstá masa relativně stále chudých, frustrovaných a naštvaných lidí, kteří jsou rozhořčeni svojí životní situací a na mnoho věcí už rezignovali.

Tito lidé se pak stávají poměrně snadnou kořistí všech možných populistů či extremistů, kteří jim naslibují modré z nebe. Řešení však nepřichází a tak pod zářnou slupkou o stavu české ekonomiky se každoročně odehrají stovky tisíc exekucí, mnoho tisíc osobních bankrotů a nebo tu jako rakovina bují jev, kdy mladí nemají ze svých příjmů ani dost peněz na pořízení bydlení a odkládají založení rodiny. Proto jakýkoliv pokus o skutečné zlepšení této situace je tedy v pořádku. Obzvlášť v době, kdy české hospodářství roste takřka nejrychleji v celé Evropské unii.