Ilustrační kresba

Ilustrační kresba Zdroj: Ivan Steiger

Vražda patnáctileté Němky: Zločin z vášně, přátelé!

Když jsem v úterý ráno slyšel v rádiu první zprávy o tom, jak patnáctiletý Afghánec ubodal v drogérii v západo­německém městečku Kandel stejně starou Němku, došlo mi, že na novodobém vše­obecném pohrdání veřejnosti novinářským řemeslem možná něco bude.

Moderátor totiž tlumočil posluchačům tuto okamžitou reakci místních orgánů: Motiv činu není jasný, zatím se neví, jestli vražda souvisí s uprchlickou vlnou (přestože pachatel byl zadržen ihned po činu a jeho identitu německá policie okamžitě znala). Nato se objevily spekulace, že Afghánec s Němkou možná chodil, ona se s ním rozešla, takže šlo o klasický zločin z vášně.

Co se nám tedy policie ruku v ruce s novináři snaží podsunout? Nejprve, že mladý Afghánec možná nebyl uprchlík. Takže tradiční afghánský turista, který se s rodinou přijel pokochat kouzelnou vánoční ­atmosférou německých měst. A v supermarketu mu asi několikrát upadl z ruky nůž tak nešťastně, že smrtelně zranil mladou místní dívku.

Druhá verze je už trochu méně hezká: Policie přiznává, že Afghánec je synem uprchlíků, kteří usilují o azyl v Německu už více než rok, ale s dívkou se znal, několik měsíců spolu chodili a ona se s ním skutečně rozešla. A on ji ze msty zabil. Ne abychom si mysleli, že tento čin souvisí s původem vraha – přece každé mladé děvče, které jednostranně ukončí milenecký vztah s chlapcem, musí počítat s nejvyšší odplatou. To se přece nedělá, zvláště když je vám patnáct!

Cynicky řečeno: Média se nám tak snaží vsugerovat, že kdyby se dívka s chlapcem nerozešla, on by nevraždil a do několika let by se stal vzorným Němcem – lékařem, architektem, inženýrem nebo novinářem… ne, tímto povoláním jej raději ne­urážejme.

Já se na celou tragickou příhodu dívám poněkud prostomyslněji: Kdyby německá kancléřka Angela Merkelová nepozvala do země neomezené množství běženců, dívka by žila. Ať mě klidně desítky lidskoprávních neziskovek, jež na uprchlictví parazitují, kamenují.

Německý případ v sobě má symboliku: Většinová média zcela rezignovala na svou kritickou roli a pod praporem politické korektnosti a autocenzury (mimo­chodem, na dané téma si v aktuálním ­Reflexu můžete přečíst vynikající rozhovor s českým spisovatelem Patrikem Ouředníkem, žijícím ve Francii) hrají s oficiálními představiteli svých zemí i Bruselem sebevražednou hru na jediný správný, tedy oficiální výklad pravdy. O některých jevech, nejen vyloženě kriminální povahy, se buď píše pokrouceně, nebo raději vůbec.

Něco podobného se bohužel děje i u nás – občané mají pocit, že si z nich média dělají přinejmenším srandu, že nepíší a nemluví o pravých příčinách problémů, které zažívají a vidí přímo kolem sebe. Není lepší živné půdy pro šikovné populisty, hloupé rasisty a antidemokraty, jimž doba dala do ruky mocný nástroj – sociální sítě, alternativní (mimo hlavní mediální proud) způsoby komunikace, které jim umožňují vsugerovat lidem dojem, že oni jsou ti jediní, kdo si na nic nehraje a kdo ochrání jejich zájmy, jejich zem. Jenže tito falešní proroci nejsou nic víc než přirozenou reakcí na všeobecné mediálně politické spiknutí blbosti, politické korektnosti a strachu nazývat věci pravými jmény.

Ale psát a mluvit o tom, že ona mrtvá patnáctiletá Němka by mohla být bodem obratu a jakýmsi poučením pro budoucnost, se mi příčí. Jednak je mi jí až příliš líto. A také vím, že naše civilizace se ­dostala do bodu, kdy ani tisíc takových zmarněných životů nic nezmění.

Bohužel.

Text vyšel jako editoral v tištěném Reflexu č. 1/2017.

Reflex 01/2018Reflex 01/2018|Archív