Osobně se mne konec trutnovského festivalu nijak netýká, nejezdil jsem na něj a kapely, které tam hrávaly, mne většinou vůbec nezajímaly. Chápal jsem ale Trutnoff jako kultovní shromáždění jedné subkultury, konkrétně mladých mániček. Či toho, co z nich zbylo. Konec festivalu ukazuje, že jejich epocha končí.
Ve čtvrtek šla z Trutnova do médií zpráva, že letošní ročník festivalu Trutnoff nebude. Jeho historie ve zkratce: První ročník se odehrál už za bolševismu nedaleko chalupy Václava Havla. Komunistická policie festival rozehnala a pokropila místo močůvkou. Po revoluci se stal Trutnoff jedním z nejznámějších festivalů v České republice a šlo de facto o subkulturní akci postmániček, případně mladých mániček.
Staré máničky — lidé kolem kapel Plastic People of the Universe či DG 307, v podstatě společenství kolem Charty 77 — byly o deset až dvacet let starší než hlavní pořadatel a duše trutnovského festivalu Martin Věchet. Trutnov (přestože na něm mnozí hudebníci ze skupiny starých, původních mániček vystupovali) ale nebyl platformou „těch pravých“ mániček, lidí jako Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček či František Stárek Čuňas.
Tahle parta — starší než pořadatel Věchet a fungující dávno před prvním Trutnovem — má jako svou identitní platformu subkulturní totemový festival, jednak narozeniny jednoho z „původních“ českých hipíků, Vladimíra Lábuse Drápala u Loun, druhak na festivalu Magorovo Vydří či na Skalákově mlýně. Tahle parta — dnes už starší pánové — funguje dodnes a jejich komorní a nekomerční festivaly jedou dál. Byť už se pomalu jedná o festivaly šedivých seniorů.
Trutnov byl platformou mániček mladších, nestydím se napsat porevolučních. Byť se Martin Věchet se starými hipíky znal už z doby před revolucí, byl mezi nimi jako benjamínek. A Trutnov nebyl kultovní akcí původních, ale právě těch porevolučních „houní“, undergroundu z období historie naší země, kdy už nějaký jiný než pamětnický underground ztrácel význam, obsah i smysl.
Špinavý (na trutnovském festivalu nepanovaly úplně optimální podmínky pro hygienu návštěvníků) mladý underground v propiskou počmáraných džínech byl na Trutnově v podstatě anachronismem. Síla undergroundu totiž pramenila ze skutečnosti, že undergroundoví umělci žili a tvořili pod opravdu silným tlakem represívního režimu a že hipísácká image byla trnem v oku bolševikům.
Starým máničkám komunistická policie opakovaně a s chutí na služebnách stříhala háro — vlasy. Jejich vymezení houní na hlavě, sandály, bezútěšné vidění světa, deprese a ošoupané džíny pramenily z represívního režimu, z reality, kterou žily. A díky vzpomínce na ni se dokáže tahle komunita udržet pohromadě, i když to už jsou „dědci“.
Pro mladé máničky nic takového neplatilo. Nosit džíny, jezdit na koncerty, mít dlouhé vlasy a vést protisocialistické řeči se po revoluci smělo a protestní rozměr undergroundu úplně zmizel. A tím pádem underground pro mladé úplně ztratil na významu, zajímavosti i legitimitě. Protestovat, když vás nikdo neomezuje, je poměrně trapné. A Trutnov se bohužel postupem času stal platformou pro ty, kteří zoufale chtěli protestovat stylem starých mániček, ale ve světě, kdy už touto formou nebylo proč a proti komu bojovat.
Trvalo dlouhá léta, než na to mladé máničky přišly — ale jednou k tomu dojít muselo. V letošním roce nejenže Trutnoff neměl už dávno žádný legitimní důvod k existenci, ale už ani Martin Věchet nebyl schopen sehnat pro festival místo, kde by místním nevadily. A tak skoro třicetiletá historie festivalu končí.
Nemyslím, že je třeba plakat. Ta forma protestu mladých, již představoval, je beznadějně out a stejně out jsou jeho pořadatelé. Takže to, že festival končí, není žádná nenapravitelná škoda, ale spíše historická nutnost. Mladé, porevoluční máničky se — na rozdíl od těch „pravých“, jejichž festivaly běží nerušeně dál ve Vydří či na Skalákově mlýně — prostě přežily, odpor proti útlaku se při absenci toho útlaku stává směšný.
Na závěr nezbývá než říci: Sbohem, Trutnoffe, byl jsi zajímavou kapitolou lidské zábavy, ale už jsi definitivně ztratil smysl. Budiž ti vzpomínky účastníků lehké.
