Vedoucí ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jiří Komárek oznámil médiím, že policejní prezident Tomáš Tuhý je podezřelý z brutálního úniku informací v případu, kde jde o stamiliony. Tímto svým prohlášením porušil zřejmě hned několik zákonů.
Pokud je podezření ve stádiu prověřování, zakazuje trestní řád zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, která je prověřována. Jestliže prověřování skončilo odložením věci a policejní orgán přesto uvede, že je někdo podezřelý z prověřovaného skutku, jedná se o křivé obvinění. V případě, že se podezření policejního prezidenta ani nezačalo prověřovat, byla tím porušena povinnost policejního orgánu učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele.
Jiří Komárek dále uvedl, že se v dané věci neobrátil na Generální inspekci bezpečnostních sborů, protože „právě od jejích důstojníků zaznamenal pokusy o průnik do spisu“. I to je však porušením trestního řádu, protože je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, zjištěno, že příslušnou k řízení je Generální inspekce bezpečnostních sborů, policejní orgán je povinen jí věc předat. Tvrzení o nedůvěře v tuto instituci neobstojí, protože i když mohou mít různé osoby nedůvěru v policii či dokonce justici, neopravňuje je to brát výkon spravedlnosti do vlastních rukou. Takový postup je rezignací na fungování státu jako takového.
Policista, který porušuje zákon, byť třeba výjimečně, je stejně důvěryhodný jako zaměstnanec bezpečnostní agentury v supermarketu, který tu a tam něco v tomto supermarketu ukradne. Navíc se vnucuje otázka, zda neporušoval trestní řád a další zákony již v minulosti při vyšetřování různých trestních kauz a v případě kladné odpovědi, zda toto porušování nemohlo nakonec vést k nespravedlivému rozsudku v nějaké trestní věci.
Obdobné rozpaky vzbuzují kroky ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty. Ten sice údajně nemá informace, jak má fungovat Národní centrála proti organizovanému zločinu, ale má jasno v tom, že „projekt, tak jak je postavený, je pro něj tak nesmyslný, že se na jeho přípravách podílet nechce“. Zjevná nekonzistence těchto vyjádření pak vede k otázce, zdali hlavním motivem jeho působení u policie byla skutečně snaha odhalovat trestnou činnost nebo potřeba uspokojení jeho ega.
Psychická zátěž policistů je bezesporu vysoká, ale rysy jako je sebestřednost, mesianistické přesvědčení, víra ve vlastní pojetí práva, které může být dosahováno jakýmikoli prostředky, jsou možná adekvátní pro náboženské reformátory typu Savonaroly, ale nikoli pro policejní úředníky. Mínění o vlastní schopnosti jakýmikoli prostředky uzdravit společnost podle vlastních představ je ve spojení s obrovskou mocí, kterou některé složky policie mají, smrtelnou směsí.
Policie hraje zásadní roli v jakémkoli státním zřízení, ať již se jedná o stát autoritářský nebo liberálně demokratický. Policie má totiž zajišťovat vnitřní bezpečnost, veřejný pořádek a vynucení práva. Výkonnost policie je výkladní skříní výkonnosti státu, protože ukazuje schopnost státu reagovat na každodenní záležitosti. Lidé se obracejí se svými problémy primárně nikoli na poslance, senátory, členy vlády, hejtmany a ve větších obcích a městech nikoli na starosty, ale obracejí se právě na policisty, kteří jsou většinou prvními veřejnými osobami, které lidé kontaktují ve věcech jejich bezpečnosti.
Vnímání policie občany je důležitou komponentou legitimity státu, a přispívá nebo naopak podkopává důvěru v politické instituce. Pro hodnocení legitimity státu je dokonce tato důvěra důležitější nežli to, jak je vnímán parlament, vláda nebo politické strany. Veřejná důvěra v policii souvisí se samotným charakterem státního režimu. V autoritativních státech je důvěra v policii menší, kdežto ve funkčních demokraciích berou občané policii nikoli jako svého nepřítele, ale jako ochránce. Pro nedůvěru v policii udělali někteří představitelé Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v kauze reorganizace policie skutečně hodně
Postoj k policii je ještě důležitější v zemi, která si prošla dlouhým obdobím nesvobody. Z této doby pochází obecná veřejná nedůvěra v polici způsobená tím, že policie sloužila diktátorské vládě a byla prodlouženou rukou státu, který terorizoval a utlačoval občany. Vztah k české veřejnosti k policii je obdobně jako vztah k jakékoli autoritě ambivalentní. Veřejnost přijala médii podporovanou představu dichotomie policejní sborů, kdy proti sobě stojí občas neschopná, nemorální a někdy i zkorumpovaná obecná policie, a vysoce výkonné, morální, nezkorumpovatelné a čestné útvary policie označované jako elitní. Kromě toho, že tato představa nemá s realitou nic společného, je dalším klínem do soudržnosti společnosti a jejímu ztotožnění se státním zřízením založeném na zastupitelské demokracii.
Přetahování se o moc některých představitelů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu s jeho průvodními projevy spočívajícími v despektu k zákonným postupům, není jen bojem uvnitř policie či vládní koalice, ale má zásadní vliv na vládu práva, zajišťování pořádku, bezpečnosti a spravedlnosti, ale také podkopává základy legitimity státu. Je smutnou skutečností, že tito představitelé ve skutečnosti ohrožují jedny ze základních funkcí moderního státu.
