Ústavní soud se zastal rodičů, kteří dostali pokutu za to, že odmítli nechat své dítě očkovat povinnou hexavakcínou. Důvodem pro odmítnutí může být nejen náboženství, což soud řekl již v minulosti, ale nově i svědomí v širším sekulárním smyslu – ovšem jen v mimořádných individuálních případech. Rodičů se „svědomím“ teď jistě přibude. Ale verdikt je rozumný.
Není pochyb, že očkování je báječný výdobytek civilizace. Také je logické, že očkování chrání nejen dotyčného jedince, ale i celou společnost. Zastánci striktně dodržované povinnosti mají dnes navíc další argument: masivní imigraci na kontinent. Lidé přicházející z Blízkého východu a z Afriky si v zavazadlech mohou přinášet do Evropy také své choroby.
Na evropské poměry je však náš stát velmi přísný. Díky tomu je takzvaně „proočkováno“ 95 procent dětí, byť část z nich jen papírově. Zdejší lékaři povinně očkují proti devíti chorobám, jinde na Západě si vystačí s očkováním dobrovolným. A pokud je jako například ve Francii také povinné, pak se očkuje třeba jen třemi vakcínami. Za případné zdravotní následky český stát přitom žádnou odpovědnost nenese. Poslanci loni nesouhlasili ani s návrhem na zavedení individuálních očkovacích plánů pro děti. Přísnost na vzdorné rodiče se zkrátka pořád nosí, stát stále dává přednost represi před individuálním přístupem a vysvětlováním.
Vášně, které kvůli očkování tu a tam vzplanou, jsou normální. My lidé nejsme stroje, nelze nás vtěsnat do jedné škatule. Ústavní soud už sice kdysi uznal, že povinné očkování je v pořádku a smí zůstat i podmínkou pro přijetí dítěte to školky. Ale naštěstí připustil individuální výjimky, jako jsou zdravotní kontraindikace či zmíněné právo na svobodu svědomí, myšlení a náboženského vyznání. Výjimky pak platí i pro případné pokuty.
Člověk může být zapáleným zastáncem očkování, ale moderní stát se nemůže chovat k lidem, k svým občanům, k rodičům jako zupácký generál. Ani když je přesvědčený, že je to pro naše dobro.
