Německo od počátečního hurásluníčkářství a pozvání všech Syřanů přešlo k hraničním kontrolám a výrokům, že můžeme jako kontinent přijmout jen omezený počet uprchlíků. Kde ale brát peníze na péči o imigranty, která jen v Německu letos dle odhadů spotřebuje deset miliard eur?
Řešení uprchlického problému má samozřejmě, jako většina věcí mezi lidmi, ekonomické zádrhele. Německo letos očekává milion ilegálních imigrantů, a neví se přesně, jak takové množství lidí zaopatřit. Náklady na uprchlíky mají být nepředstavitelné - dvě stě sedmdesát miliard korun. To je nějaká pětina českého státního rozpočtu. Kde ty peníze brát? A proud imigrantů neteče jen do Německa, ale i do Švédska či Británie.
Odpověď je nasnadě. A je konejšivá. Peněz na uprchlíky potřebujeme mnohem méně, nanejvýše pětinu. Tak málo, že to v rámci lidské solidarity venkoncem rádi zaplatíme. Pokud to bude účelné. V současné migrační vlně je totiž opravdových uprchlíků před válkou rozvrácenou realitou - Syřanů a Iráčanů z některých oblastí Iráku - jen asi dvacet procent. Zbytek tvoří uprchlíci před bídou, které při veškerém soucitu s nimi nemáme žádnou povinnost přijímat jako naše nové sousedy u nás doma, v našem sociálním systému. Za bídu u nich doma můžou jejich vlády, svou bídu si musí pořešit v místě bydliště.
Žádná imigrační krize v Evropě nebude v okamžiku, kdy se budou ekonomičtí imigranti z bezpečných (v rámci poměrů jejich regionu samozřejmě) zemí okamžitě bez azylového řízení repatriovat ne soudním, ale policejním rozhodnutím. Množství lidí, kterým je Evropa povinna pomoct v rámci křesťanského milosrdenství, které je úhelným kamenem křesťanské civilizace, není nezvládnutelné. Ovšem jen tehdy, když okamžitě vykydáme všechny vyžírky z Pákistánu, Eritreje, Afgánistánu či Bangladéše, kteří do Evropy neprchají před válkou, ale za dvěma dětskými menu v ceně jednoho ve fastfoodu.
